Jeden z nejkrásnějších víkendů jsem zažil před časem na své chalupě ve Zlatých horách, v dosud neobjevené části Jeseníků. Ještě na začátku 90. let se tam zlato opravdu těžilo.
Veškerou práci jsem napěchoval od pondělí do čtvrtka. O půlnoci jsem vyrazil vlakem z hlavního nádraží a v šest ráno už jsem byl ve Zlatých horách. Je to malebný kraj, kde je krásně v zimě i v létě. Lyžování, cyklistika, koně, procházky... Přes kopec od mé chalupy, přímo uprostřed lesů, je posvátné místo s nádherným kostelíkem Panny Marie. Občas si vyrazím i na Biskupskou kopu. Z tamní rozhledny jsem párkrát při inverzi viděl Ještěd i Sněžku, z nedalekého Pradědu dokonce Tatry a Alpy.
Té zimy napadlo tolik sněhu, že jsem ihned sedl na rolbu a začal upravovat svahy. Zrovna se nám podařilo koupit sice starou, ale perfektní rolbu z olympiády v Calgary. V osm hodin už byl sraz v místní hospodě, kde si tradičně dáváme tatarák nebo kolena. Probere se spousta věcí, dvě tři hodinky, někdy déle, se posedí. Známe se léta, parta je výborná.
Když jsem začal do Horního Údolí jezdit, v okolí byl jediný vlek v areálu olomoucké univerzity. Tam nás ale nechtěli pouštět, že tam mají kurzy, a když už jsme se tam dostali, kurzy pořád předbíhaly. A tak jsme seděli v hospůdce, slovo dalo slovo a vlek jsme si postavili sami. Později jsem zprovoznil další vlek přímo vedle chalupy. Teď je navíc areál univerzity opuštěn, tak si od nich pronajímám třetí vlek a funguje to bezvadně.
V sobotu jsem byl na nohou už v šest – takhle brzy vstávám běžně – a vyrazil jsem pro zásoby dolů do vesnice. Abych se tam vůbec dostal, musel jsem prohrnout cestu rolbou. Poté začal kolotoč – na devátou připravit svahy, uklidit, co napadlo přes noc, a pak jsem dělal vlekaře. Hrozně mě to baví, pořád sedím v kanceláři a tohle je něco úplně jiného. Večer jsme si pěkně zatopili v krbu – mám dvě sestry, ty mají děti, moje děti s partnery, několik přátel –, není nic lepšího než sedět u krbu s rodinou v zapadané chalupě, kam se musíte prokopat ke vchodu, vysvitne měsíc, syn hraje na klávesy, zpívá se...
V neděli už se většina rodiny rozprchla, ale mně se do Prahy moc nechtělo a zůstal jsem až do pondělka. Ve čtvrt na pět jsem sedl na vlak, cestou na notebooku udělal něco do práce a v deset už jsem seděl v pražské kanceláři.
O autorovi| zaznamenal Milan Vidlák
