Lidstvo pluje na voru. Vor pluje po nekonečném oceánu. Člověk je v přítomnosti nespokojený a z toho usuzuje, že v minulosti došlo k nějaké námořní katastrofě, před níž býval šťastný; že existoval nějaký zlatý věk, jakási rajská zahrada. Rovněž soudí, že někde před ním leží zaslíbená země - země, v níž není rozporů. Zatím je však, ubožák, nucen plout; být tak říkaje en passage. Tento mýtus má však hlubší kořeny než náboženská víra.
Úryvek z knihy Aristos (originál 1964), kterou John Fowles (1926-2005) publikoval už rok po prvním vydaném románu Sběratel a která nyní po více než čtyřech desetiletích vychází v českém překladu, jako by charakterizoval základní životní náhled svého autora. Vědomí, že člověk nemůže nostalgicky snít o nějaké zlaté minulosti, ba že všechny „své“ minulosti sám tvoří interpretacemi, které jim dodává v současnosti, a zároveň poměrně jasné přesvědčení, že život bude více či méně týž, že neexistuje žádný nástroj nebo pravda, které by dokázaly člověka dovést k nejvyššímu a definitivnímu štěstí a rozřešení všech problémů, uchránily Fowlese od konzervativního staromilství i fanatického avantgardismu.
Co bude po románu?
Fowles začínal psát v době, která v mnohém byla přelomová a pro současnou podobu anglicky psaného románu určující. Autoři jako on se museli vypořádat se zavazujícím odkazem minulé literatury a nepříliš povzbudivou přítomností. Doba oslnivého modernismu dávno pominula a bylo jasné, že lze jen obtížně na něco navazovat. Pustina, Odysseus a Plačky za Finneganem jsou jistě monumentální díla, jenže co psát po nich? A takzvaní rozhněvaní mladí muži? Ti svůj vztek na společnost, která jim coby první generaci studentů pocházejících z nižších vrstev umožnila přístup k vysokoškolskému vzdělání, vykřičeli v několika prvních knihách. A jak stoupali na společenském žebříčku, postupně se jejich satira měnila v kabaretní vtipkování.
John Fowles prodělal vývoj opačný. Značně ho přitom ovlivnilo studium francouzské literatury na Oxfordu, kde se seznámil s díly soudobých francouzských spisovatelů, zejména pak Camuse a Sartra. „Zcela mě to změnilo. Z někdejšího mladého talentu britského establishmentu se stal anarchista,“ vzpomíná později. Podobně jako jiní vynikající autoři vydávající v té době své první knihy - třeba Lawrence Durrell, který stejně jako Fowles pobýval léta na řeckých ostrovech - i Fowles se obrací proti jisté upjatosti britské společnosti. Ne však proti dlouhé tradici anglicky psané literatury -a právě v tomto bodě se výrazně odlišuje od svých francouzských současníků.
Robbe-Grillet a druzí Svá hlavní díla - thriller Sběratel (1963, česky 1988), bildungsroman Mág (1965, česky 1999) a historizující prózu Francouzova milenka (1969, česky 1976) - vydal v šedesátých letech. Jakožto romanista silně vnímal diskuse o budoucnosti románové formy, které v té době tak živě probíhaly v Paříži. S jistou dávkou zjednodušení lze snad říci, že s Robbe-Grilletem, Sarrautovou či Butorem pojí Fowlese jeden zásadní problém: totiž otázka, jak psát v pozdním čase dějin romány. Anebo, řečeno přesněji: Jak psát formou, která je vyčerpaná, která autorovi neumožňuje překonat ty, co psali před ním?
V pozdějším eseji Poznámky k nedokončenému románu k tomu Fowles říká: „RobbeGrilletův polemický esej Za nový román je povinná četba pro všechny spisovatele, byť třeba jen proto, aby s ním člověk vyslovil zásadní nesouhlas... Je přece zjevné, že jeden z jeho závěrů - chceme-li překonat staré spisovatele, musíme objevit novou formu psaní - je naprosto mylný.“
V jiném eseji Fowles vtipně poznamenává, že i on si uvědomuje kritickou situaci, do níž se román v poválečném období dostal. Nicméně zdůrazňuje, že „cestu ze slepé uličky rozhodně nenajdeme tak, že si sedneme a věrně popíšeme zeď, která nám brání jít dál“. Ať byla jeho opozice vůči tradiční anglické společnosti jakkoli silná, rozhodně nebyla fanatická: „Spisovatel může odmítnout společnost, v níž žije, morálně a politicky. Ovšem to ještě neznamená, že zároveň s ní může zavrhnout všechny čtenáře.“ Román je příběh Možná již tehdy v šedesátých letech věděl to, co víme my dnes, nebo alespoň co vidíme kolem sebe - román prokázal obdivuhodnou životaschopnost, což dokládá řada skvělých titulů, které vznikly v uplynulých dvaceti letech.
Vzkříšení románu se odehrálo návratem k počátku tohoto žánru, a tím je nezpochybnitelně příběh. Román prostě musí vyprávět. To uměli velcí romanopisci 19. století dokonale, a je falešné omlouvat si teoretickými výmysly neschopnost vymyslet a podat zajímavý příběh. Takový přístup je totiž, píše Fowles, reduktivní, neboť omezuje „účel“ románu na objevování nových forem, zatímco funkce další - pobavit čtenáře, vytvořit satiru, zachytit nové formy vnímání, podat určitý obrázek světa - jsou jednoduše odhozeny stranou.
Fowles přitom dobře ví, že stejnou cestou do záhuby je tradicionalismus a konzervatismus. Ostatně přísně vzato tradice jako taková není přece vůbec protikladem změny, spíše je změna její součástí, charakteristickým prvkem. A právě o to se pokouší i John Fowles, když do svých románů vnáší nejrůznější vyprávěcí experimenty, které však nikterak nestojí v cestě tomu hlavnímu: aby kniha podala příběh, který nás strhne, ovšem zároveň nám dá víc než jen chvilkové pobavení.
Jak to vypadá v praxi? Text Fowlesova prvního vydaného románu Sběratel osciluje mezi hlasem únosce a jeho oběti. Rozmáchlý Mág (ve skutečnosti první Fowlesův román, silně autobiograficky inspirovaný, nicméně vydaný až po úspěchu Sběratele) zase pracuje s postavou „nespolehlivého vypravěče“ tak zdatně, až má čtenář dojem, že se neocitl na malebném řeckém ostrově, ale v Minotaurově bájném labyrintu. V historickém románu Francouzova milenka zase kapitoly romance odehrávající se hluboko v 19. století střídají eseje o zvycích viktoriánů a jako třešnička na dortu jsou čtenáři toužícímu po „experimentu“ nabídnuty tři různé konce. Je přitom paradoxní, ale zcela odpovídá Fowlesově ironii, že rozličná zakončení nabízely vlastně už viktoriánské romány, které často vycházely na pokračování v periodikách: a právě konce otištěné časopisecky a knižně se někdy významně lišily. Minulost - zásoba příběhů David Lodge kdysi moderní román charakterizoval jako žánr vyznačující se dvěma základními tendencemi: první podle něj směřuje k literatuře faktu (Chladnokrevně Trumana Capota, Katova píseň Normana Mailera), druhá k mýtu, alegorii, romanci.
Je-li tomu tak, pak Fowles ve svém největším románu, Francouzově milence, tyto tendence dokonale spojil, a to způsobem natolik podmanivým, že inspiroval generace dalších autorů. Společně s J. G. Farrellem, jehož Nepokoje vyšly zhruba v téže době, našel způsob, jak skloubit fakta a fikci, jak popsat minulost tak, aby odrážela přítomnost a zároveň aby tento popis více či méně jasně implikoval, že výsledné zrcadlení není přirozené. Minulost je totiž vnímána jako spojená s přítomností právě proto, že ji z přítomnosti nazíráme.
Farrell do fiktivního příběhu odehrávajícího se během irského povstání ve dvacátých letech vkládá dobové dokumenty, Fowles zase uvozuje každou kapitolu svého vyprávění dobovými citáty, které tu rozhodně nejsou jen na efekt, ale často významně tematicky souvisejí s textem. Polovina kapitol má přitom esejistický ráz a Fowles v nich supluje historika-publicistu: čtivou formou vypráví o různých aspektech života v 19. století. A čtenář časem zjišťuje, že to nekonečně vzdálené 19. století se sice od století dvacátého lišilo, ovšem ne radikálně.
S trochou zjednodušení lze říct, že Francouzova milenka pro současnou literaturu objevila 19. století. A zájem o toto období je v posledních dvaceti letech vskutku enormní. Dokonce se začíná mluvit o neoviktoriánském románu - výmluvnými příklady posledních let jsou třeba romány Sarah Watersové nebo Kvítek karmínový a bílý Michela Fabera. Tito a další autoři si uvědomili, že obrázek viktoriánské epochy, jak nám jej podávají díla první poloviny 20. století, do značné míry odráží jen dobovou snahu vymezit se proti bezprostředním předchůdcům, a najednou zjišťují, že viktoriáni měli s dnešní dobou společné možná mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. Anebo, když tento příměr obrátíme, jsme třeba od této doby, kterou vnímáme jako represivní, omezenou, imperialistickou, upjatou a pokryteckou, neurazili takový kus cesty, jak bychom si chtěli namlouvat.
Fowlesův román navíc vyšel zhruba ve stejné době, kdy představitelé nového historismu jako Hayden White přišli s kritikou tradiční historiografie a názorem, že i historický text je do jisté míry textem literárním, neboť nevyhnutelně používá stejné řečové figury jako beletrie. Francouzova milenka byla jedním z prvních pokusů, který dokazuje, že tento náhled lze uplatnit i opačně: pokud si historik musí být vědom toho, že jazyk není jenom médium, ale že jej zároveň nutí k jisté formě narativity, pak spisovatel smí doufat, že je mu dovoleno „fušovat“ do řemesla historikovi: tj. psát příběhy, které čtenáři nabídnou jiný pohled na minulost. Romanopisec jako diletant „V našem současném světě se rozšířilo mínění, že filozofii bychom měli nechat na starost filozofům, sociologii sociologům a smrt mrtvým. Domnívám se, že jde o jeden z největších bludů - a o jednu z největších tyranií - naší doby. Naprosto odmítám představu, že ve věcech obecného zájmu (jakými jsou například smysl života, podstata dobré společnosti či vymezení lidského postavení) mají právo na názor pouze odborníci, a to ještě pouze v rámci svého vlastního názoru,“ napsal Fowles v knize Aristos.
Také tato slova jsou pro něj charakteristická. Spisovatel podle něj není vědec či řemeslník, kteří pracují v úzce vymezeném prostoru své disciplíny nebo řemesla, ale spíš kutil, který si vypůjčuje něco od obou a dává tomu nový tvar. Jeho motorem a hlavní povinností je jistá zvídavost a poctivost k sobě samému. I to je velice osvobozující pojetí, byť v extrémní podobě - jako ostatně všechno - neudržitelné. Zejména je to však pojetí, jímž Fowles ustupuje od modernistické estetiky. Píšící autor není bůh či zvěstovatel nových velkých pravd, ale kutil, který si ve své dílničce, kde ovšem kraluje, vyrábí věci, které posléze předloží svému publiku. Občas nám dá do dílny nakouknout - například ve Francouzově milence, kde se se čtenářem podělí o pochybnosti, s nimiž se potýkal při psaní. Občas se dokonce nechá přemoci svými postavami -jako v novele Mantisa, kde mu postavy začnou „žít“ vlastním životem.
Nicméně ani v těchto případech nesmíme propadnout iluzi, že čteme něco autentického. Lépe řečeno, současné romány musíme víc než kdy jindy číst s vědomím, že autorovi nelze věřit na slovo a že „autenticita“ vězí někde jinde - ve schopnosti podat příběh tak, aby nás donutil k přemýšlení a vlastnímu hledání jeho významu. A to se Johnu Fowlesovi většinou dařilo.
***
Aristos
John Fowles
V překladu Petra Fantyse vydala
Kniha Zlín, Zlín 2007. 276 stran.
Francouzova milenka
John Fowles
V překladu Hany Žantovské vydalo
nakladatelství Mladá fronta,
Praha 1976. 413 stran.
Wormholes: Essays
and Occasional Writings
John Fowles
Vydalo nakladatelství Vintage,
London 1999. 495 stran.
Tropics of Discourse
Hayden White
Vydal Johns Hopkins University Press,
Baltimore 1978. 304 stran.
Ať byla Fowlesova opozice vůči tradiční anglické společnosti jakkoli silná, nebyla fanatická: „Spisovatel může odmítnout společnost, v níž žije, morálně a politicky. Ovšem to ještě neznamená, že zároveň s ní může zavrhnout všechny čtenáře.“
O autorovi| Ladislav Nagy, anglista ; Autor (* 1974) je překladatel a literární publicista, studium anglistiky na FF UK zakončil prací o Fowlesovi na téma Francouzova milenka: román jako palimpsest.
