Anne Michaelsová se proslavila prózou, těžiště její tvorby však leží v poezii. Je autorkou tří vysoce ceněných, ale prakticky neznámých básnických sbírek, The Weight of Oranges (1986), Miner’s Pond (1991) a Skin Divers (1999). Její romány jako by vznikaly v zoufalém pokusu přeložit lyriku do románového vyprávění, aby jistý způsob vidění skutečnosti - kdysi obvyklý, dnes výjimečný, ne-li výstřední - zůstal zachován pro budoucí pokolení.
Jako by lyrika představovala zastaralý jazyk s náročnou gramatikou, jímž už dnes mluví jen úzký okruh příslušníků primitivního kmene na vymření. Románové vyprávění jako by bylo příznakem globální modernosti - ekvivalentem mezinárodní angličtiny, kterou se domluvíte všude a s každým.
Román Zimní krypta však převrací hodnotovou nadvládu lidí moderních nad primitivy. Moderní svět se vyznačuje primitivní otupělostí, která je kombinací nevšímavosti a zapomnětlivosti. „Primitivní“ svět lyriky má naopak moc nás zachránit před citovým vyhasnutím, před životem bez lásky - hlavně lásky k místům, v nichž je lidem souzeno žít. Anne Michaelsová je diverzantka románové formy: předstírá, že mluví stejnou řečí jako my moderní lidé. Ve skutečnosti se nás snaží naočkovat vnímavostí, jíž by ochromila naše rychlé a povrchní žití.
Lyrický román Způsob psaní Anne Michaelsové není zcela jedinečný. Sdílí jej i básník a prozaik Michael Ondaatje, autor slavného Anglického pacienta (1992) a neméně ceněných románů V kůži lva (1987) a Anilin přízrak (2000). Lyričnost jejich románů má kořeny v touze zastavit čas. Jeví se ve snaze vdechnout každé skutečnosti symbolický rozměr a obecnou platnost. Románové postavy jako by vzešly z lyrické básně: neměnná jednota vnímání a zkušenosti jejich „já“ převažuje nad nepředvídatelností osudových zvratů způsobených jednáním a vyprávěním. Tato lyričnost na jedné straně zakládá originalitu a působivost románu Zimní krypta, na druhé straně je ovšem i původcem jeho slabých míst. Vyprávění, ale i postavy jako by byly motivovány jediným: Musíme v prožitku uchopit, jak všechno vposledku souvisí se vším. Nikoliv abstraktně, ale hmotně - nejen sdílením slov, pojmů, definic, vzorců a obrazů, ale oběhem živin, do něhož je člověk zapojen stejně jako zvířata, rostliny a neživá příroda, koloběhem látek obsažených ve vodě, v půdě, ve vzduchu, ale i v knihtisku.
Román směřuje k totálnímu, všezahrnujícímu výrazu skutečnosti. Čtenář, jemuž je románový „dialog“ bližší než lyrika, nezřídka vnímá postavy Anne Michaelsové jako idealisticky nevěrohodné, v jejich rozmluvách vidí monology. Urputná snaha povýšit každé mnohoznačné spojení slov či faktů na všeobecně platný symbol mu tu a tam vyzní jako básnická lež a v gnómických rčeních není vždy schopen odlišit hlubokomyslnost od banality.
Kolébka má i hrob můj Román má tři části. První, nazvaná Koryto řeky, vypráví o vztahu botaničky Jean se stavařem Averym. Příběh jejich lásky a manželství úzce souvisí s nosným pilířem vyprávění, totiž s příběhem o vzniku dvou staveb: vodního díla na Řece svatého Vavřince v Kanadě, vystavěného v 50. letech minulého století, a Vysoké Asuánské přehrady v Egyptě z 60. let. Avery se účastní obou, v egyptské Núbii pracuje na přemístění skalního chrámu faraona Ramsese II. nad hladinu budoucí přehrady.
Splétáním obou příběhů, jež vrcholí Jeaniným porodem mrtvého dítěte, vychází najevo, jaké jsou skutečné náklady moderních velkostaveb. Vedle zkázonosných krajinných změn je to obtížně vyčíslitelná, ale citelná újma na schopnosti milovat a plodit. Anne Michaelsová se nevznáší v oblacích, píše-li o lásce, jak to básníkům předhazujeme. Jako každý dobrý básník stojí nohama pevně na zemi: láska je schopnost umět se dlouhodobě sžít s lidmi v místě, jež se stovky a tisíce let učili smysluplně obývat.
Titul románu odkazuje ke kryptě, do níž se ukládají těla zemřelých, když půda v zimě promrzne natolik, že v ní nelze vykopat hrob. Smrt zastavuje čas. Existence krypty a pozůstalých v době, kdy mrtvoly milovaných v kryptě leží, tuto zkušenost umocňuje. Život nezačíná narozením, ale chvílí, kdy zemře někdo, koho milujeme, anebo zanikne něco, na čem nám záleží.
Tím, že zemřelé svěřujeme zemi, stvrzujeme její posvátnost. Pohřeb milovaného je počátkem všeho: paměti, jazyka, malby, zahrad (první nebyla rajská, ale hřbitovní), chrámů - civilizace. Život, o jakém stojí za to mluvit, se odehrává v čase obráceném do minulosti, v čase truchlení a vzpomínání. Integrita lidské osobnosti je dána dvěma citovými osami: osou žalu, jaký není schopen slova, a osou radosti dané láskyplnou vzpomínkou na jména mrtvých. Milostná setkání postav v Zimní kryptě nabývají podoby intimního vyprávění o dětství, o rodičích, o minulých útrapách.
Lze v takovém čase vůbec žít? Postavy u Anne Michaelsové si budoucnost neplánují: žijí jako rostliny. Jejich jednání jako by vyrůstalo pomalu a po kouscích z kořenů zapuštěných do minulosti a žilo hlavně z citlivosti a všímavosti k přítomnému prostředí - intenzitě světla, teplotě a vlhkosti vzduchu a půdy, proudění větru. Jsou-li nuceny účastnit se moderního života, který žádá plánování a změny ve velkém, sužuje je to a nutí přemýšlet, v jakém smyslu modernita ohrožuje nejen životní prostředí, ale samu lidskost.
Hrozba se zhmotňuje například v nemožnosti přemístit hřbitovy komunit vystěhovaných ze zatopených míst. Nezáleží na tom, kolik je tam hrobů - a tedy jestli mluvíme o čínských Třech soutěskách, anebo o našich Nových Heřminovech -ale na tom, že se zpřetrháním vztahu lidí k hrobům zabíjí prožitek posvátnosti země. Modernitu charakterizují nucené odsuny lidí - ať už kvůli válečným konfliktům, anebo průmyslovým stavbám -z míst, v nichž se po staletí rodili a jež posvětili svými hroby.
Kam položit květinu a kámen Zimní krypta netrpí naivní nostalgií, netouží po návratu do předindustriální minulosti. Neptá se, zda stavět, či nestavět, ale jak a co budovat. Druhá část Kámen uprostřed se točí kolem milostného vztahu Jean k přistěhovalci Lucjanovi. Lucjan je polský Žid a Jeanina láska k němu těží z jeho vzpomínek na život ve varšavském ghettu a na poválečnou obnovu Starého města.
Román vrství a srovnává všechny tři poválečné stavby a pokračuje v hledání odpovědi na otázku, co je ve vztahu člověka k místu tím nejcennějším, bez čeho opravdu nelze žít: je to hrob, chrám, dům, obchod nebo řeka? Lidé nejsou rostliny a život ve zničeném městě se obnovuje v první řadě tak, že si někdo přes rozbořené cihly položí prkno jako pult a začne na něm obchodovat. I varšavská zkušenost však naznačuje, že člověk potřebuje k životu víc než vodu a chléb: s květinami na hrob se začíná obchodovat stejně brzy jako s chlebem a kávou.
Ve třetí, závěrečné části se Anne Michaelsová pokouší z nabídnutých obrazů vydestilovat jediný, jímž by sjednotila vše, co si z románu stojí za to zapamatovat. Je to obraz rozporuplný, složený z umělohmotných náhrobních květin, zvláštní vůně deště a příslibu vykoupení. Minulost plnou zločinů a chyb nelze vymazat, ale možná by ji šlo smýt - slzami, nebo říční vodou? Jako básnická otázka na tělo modernity se Zimní krypta čte podstatně lépe než jako prozaická odpověď.
***
KNIHA TÝDNE
Zimní krypta
Anne Michaelsová
Přeložila Petra Diestlerová.
Vydal Odeon, Praha 2009. 280 stran.
O autorovi| ALENA DVOŘÁKOVÁ, Autorka je anglistka
