Nabídli byste rumunským Romům svou zahradu za tábořiště? Taková představa zarazí i vyznavače ideálů přírodního života nezkaženého civilizací. Jsou hezké, ale v tomto případě narážejí na nepříliš voňavou realitu. Táboření rumunských Romů zkrátka zahradu nezkultivuje. Ten závěr plyne z jejich týdenní anabáze po pražské periferii. A přece je dobré nahlédnout do zrcadla, které nám nastavují. Díky němu si můžeme pokládat otázky, jež jinak vypadají jako ryze abstraktní a akademické. Co je jádrem mediálně vděčné kauzy? Prostý fakt, že rumunští Romové chtějí tábořit v okolí Prahy, aby byli na dosah svému bližnímu. Klíčem problému tedy nejsou ani Romové jako takoví, ani jejich rumunské občanství, ani nějaká potenciální hrozba - jejich žádost o azyl (jakási obrácená Kanada), zneužití zdejšího sociálního systému či šíření nakažlivé choroby. Nic z toho, klíčem je prostý fakt volného (chcete-li divokého) táboření. To, co bylo ještě před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety když ne legální, tak alespoň tolerované, se dnes už netoleruje. Ale pozor. Netoleruje se to nejenom kvůli konfliktu s vlastnickým právem majitele pozemku, ale ani na pozemku soukromém. Tato novinka zaznívá v poselství z Husince u Prahy, kde samospráva prosazuje názor, že i soukromý pozemek musí mít pro případ táboření všechny náležitosti řádného campingu. Kultivované táboření je přece pro dobro nás všech.
Situace kolem rumunských Romů působí vyhroceně, ale právě vyhrocené situace upozorňují na zásadní charakter plíživých změn, jež jinak považujeme za racionální, žádané a přispívající k vyšší kvalitě života. Výraz kvalita života je kouzelnou hůlkou byrokratů. Státu je dnes jedno, co si myslíme, v co věříme, co a s kým děláme v posteli. Moderní západní stát už nezajímá ani naše ložnice, ani náš kostel, zato ho zajímá naše kuchyně a záchod - co jíme, co kouříme, co vyhazujeme. Právě na starost o „kvalitu života“, o „dobro nás všech“ rumunští Romové narážejí.
Hledat neznamená fasovat Jeden ze základních bodů americké Deklarace nezávislosti říká, že k nezadatelným právům člověka patří „život, svoboda a hledání štěstí“. „Hledání štěstí“ (pursuit of happiness) je nejindividuálnější z nich. Jak vypadá osobní štěstí? Jak se liší od štěstí někoho jiného? Jak se zachovat, jsou-li dvě osobní štěstí v konfliktu? Dobré otázky vůči partě rumunských Romů.
Jejich hledání štěstí spočívá mimo jiné ve svobodné volbě volného táboření jako způsobu života. S čím může být v konfliktu? Jistě, s veřejným pořádkem, ale rozhodně ne více než technoparty či krajina po obyčejné venkovské zábavě. Pokud to ovšem zobecníme, je v konfliktu - podobně jako technoparty - se zájmem státu o vše, co se nějak vymyká vrchnosti. V historické perspektivě zrodu moderního státu to vysvětluje kniha Zrození vagabunda, zabývající se „nepřizpůsobivými lidmi“ a vztahem úřadů k nim. „Nepoměřujeme své životy nadpřirozenem, ale svěřujeme je do rukou vědy,“ píše se v ní. To platilo na konci 18. století i na začátku 21. století. Kdo se brání přejímání vědeckých závěrů do organizace společnosti, je nejenom tmář, ale vlastně i škůdce kvality života.
Dnes neodvozujeme své štěstí od nadpřirozena, od transcendentna. Máme štěstí racionalizované, vědecky stanovené a dávkované státem. Pokud vám plošná ofenziva proti volnému táboření připomíná plošnou ofenzivu proti kouření, není to náhoda. Která města obsazují přední příčky soutěží o kvalitní a příjemný život? Samozřejmě ta nejvyspělejší, nejčistší, nejekologičtější, nejsterilnější - podle těch nejlepších předpisů. Na místo hledání štěstí nastupuje fasování štěstí podle vědeckých norem.
Co si počít s lidmi, kteří fasované štěstí nechtějí? Kteří své štěstí hledají s vědomím, že na té cestě třeba selžou? Odpověď na tuhle otázku od bojovníků za kvalitu života nečekejme.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
