Už dlouho jsem se tak nezasmál, jako když jsem se tento týden dozvěděl, že někteří romští aktivisté tlačí na to, aby proslulého kocoura Mikeše nečetly školní děti, neboť by si snadno mohly vytvořit špatný úsudek o Cikánech.
Ono se asi nic jiného než zasmát ani dělat nedá. Tváří v tvář něčemu takovému jako by rozumný člověk ani nenacházel argumenty. To aby šel od aktivisty k aktivistovi a začal trpělivě vysvětlovat: Podívejte se, za á v době, kdy Josef Lada kocoura Mikeše tvořil, ještě jiné slovo pro označení etnika, jehož se cítíte příslušníky, neexistovalo. Za bé: Cikáni měli tehdy velice špatnou pověst. Nevíme přesně, bylo-li to předsudky měšťanské společnosti, které se nelíbilo, že žijí kočovným způsobem, nebo tím, že krádeže byly nedílnou součástí jejich života. Sami to ostatně ani nijak nezastírali, jelikož jim to připadalo přirozené. Za cé: není proto divu, že Josef Lada, narozený v tmářské době, kdy se ještě nevědělo, co je to rasismus a že samo slovo Cikán se mu rovná, označil lidi, kteří se nechovají k milované dětské postavičce moc hezky, zrovna takhle. Sečtemeli a, b a c – znamená to tedy, že bychom museli Josefa Ladu buď posmrtně zcenzurovat (upravit text bez vědomí autora z jiných důvodů, než je třeba čtenářská nesrozumitelnost vyplývající z časového odstupu), nebo kamsi „odstrčit“. Dát na index, na černou listinu. Ať to pojmenujeme jakkoli, vždy se dostaneme k témuž výsledku: abychom ochránili lidská práva menšiny (v níž je dotčena opět jen menšina), potlačíme lidská práva všech (na svobodu projevu). A potlačíme zároveň práva té menší části menšiny, která si kocoura Mikeše jako dětského hrdinu oblíbila. Nebo chce snad nějaký rasista tvrdit, že romské děti nečtou?!
Připadá-li vám vše, co jsem doposud napsal, jako pustá demagogie, nemýlíte se. Jen jsem se pokoušel vžít do myšlení těch, kteří to rozpoutali. Co je ale horší: viděl jsem tento týden na 45. ročníku festivalu dokumentárních filmů Academia Film Olomouc (AFO) hodinový dokument Chrise Moora Hlas lidu, který vychází z knihy letos zesnulého amerického bouřliváka Howarda Zinna People’s History of the United States. A našel jsem tam bohužel naprosto stejnou demagogii, jen inteligentněji ukrytou do dějinných citací. Na Ameriku se tu plive špína přes útisk menšin bez sebemenšího respektu k historickému kontextu, za „lid“ se vydává menšina, vyňatá z populace podle klíče, kterým je pokaždé něco jiného, podle toho, jak se to zrovna v dané pasáži autorovi hodí. Argumenty nahrazuje zapálení, myšlenku výkřik, v brutálním zjednodušení nemají jakékoli pochybnosti místo.
Proč pro mě byl ten film horší zkušeností než poslední apel romských aktivistů? Protože zatímco na demagogii kolem kocoura odpověděla s klasickým českým humorem iniciativa Zachraňte Mikeše, na tom filmu bylo narváno – a převážně studenty. A bylo vidět, že spoustu z nich bere…
Proto navrhuji, abychom probrali i další knihy, nejsou-li závadné. Já sám si vzpomínám třeba na Erbenovu Kytici. Píše se tam přece v Polednici: „U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo, bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo…“ Ale je jich určitě víc. Takový Karel Hynek Mácha také moc nechápal, co je dobré a špatné, když se toulal s Cikány.
Zůstaneme-li styloví, nabízí se ale i jiná odpověď: „Vy ale přece nejste žádní Cikáni, milí Romové. Tak proč se vás to dotýká?“
