V Berlíně se obě sešly. Na výstavě.
Obě si musely pro opravdovou slávu odjet do slavnějších končin, Marlen do Hollywoodu, Romy do Paříže. Obě utíkaly z domoviny – heimatu – před historickými postavami. První před Hitlerem, druhá před nesrovnatelně sympatičtější postavou, před císařovnou Sissi, která za to ale nemohla.
Na náměstí Marlen Dietrichové u stanice Potsdamer Platz je prosklený palác uprostřed jiných prosklených paláců a to je Museum für Film und Fernsehen (tedy televizi). Tam běží od prosince výstava věnovaná Rosemarie Magdaleně Albachové, jak Romy Schneiderovou pojmenovali, když se 23. září 1938 ve Vídni narodila.
Albach se jmenoval její otec, poměrně známý rakouský herec milovník, který od rodiny odešel, když jí bylo deset. Jméno si tedy vzala po matce Magdě Schneiderové, která byla taktéž herečkou, a to docela úspěšnou a známou, vždyť v prvních filmech vystupovaly společně, ba v trilogii o Sissi hrála její matku, Ludoviku Bavorskou, snad aby bylo jasné, jak se to ve slušných rodinách patří.
Výstava má poněkud banální název Romy Schneider: Wien–Berlin–Paris, ale složité zadání, neboť co vlastně na herečce vystavovat? Po herečce zůstanou především filmy, z kterých lze tak vybrat pár ukázek, což se tady samozřejmě děje – já jsem nejdéle vydržel u ukázky z vodního thrilleru Jacquesa Deraye Bazén (1968), v němž se Romy vyskytuje především v plavkách a je jí zralých třicet. Od svého debutu v roce 1953 (nasládlý německý „heimat-kýč“ Až rozkvetou šeříky bílé) až do posledního filmu Cestující ze Sans-souci, který měl premiéru měsíc a půl před její smrtí, natočila Schneiderová na šedesát filmů.
Z nich zdaleka ne všechny, ale některé rozhodně mají trvalou hodnotu: pět filmů, jež natočila v sedmdesátých letech s Claudem Sautetem, který jí poskytl postavy jemně zdevastovaných žen, jež už něco vědí o životě. Pak jistě filmy, na kterých pracovala s Luchinem Viscontim, především grandiózně zhroucená stavba jeho eposu Ludvík Bavorský, kde se, ale už zcela jinak, vrátila k postavě Sissi, neb to byla sestřenice nešťastného „pohádkového“ krále.
Zapomenout by se nemělo na Kafkův a Wellesův Proces (1963) nebo na Zavraždění Trockého od Josepha Loseyho, kde hraje opět s Delonem, který zase hraje vraha, neboť to mu šlo nejlépe. A asi ani na válečné drama Stará puška nebo na ponuré sci-fiSmrt v přímém přenosu, které Schneiderová točila s vědomím, že i její blížící se smrt bude předmětem veřejného zájmu, protože tak to měla po celý život, ať o to stála, či nikoli.
Vyzařování hvězdy Protože tím druhým plánem, který se výstava snaží naznačit a pojmenovat, je to, čemu se říká „legenda“ či „mýtus“. Zkrátka to, co zbylo „nad“ filmy i nad proprietami, které lze vystavit jako tady v Berlíně: kostýmy, fotografie z natáčení, dopisy psané energickým písmem německy a francouzsky... Ba i nad krásnou tváří, v které je přítomna melancholie s inteligencí, jemností i ostrostí své rasy, tady však mírněné německo-rakouským jihem a Alpami, jež byly malé Romy pravým domovem. Tím dalším je vzpomínka na vyzařování, které je nezbytným a průvodním jevem hvězdnosti.
V případě Romy Schneiderové má tento jas podobu melodramatu, který se nakonec promění ve skutečnou tragédii antického druhu. Protože když zemře matce dítě – a Schneiderové se zabil sedmiletý syn David, když přelézal zábradlí a napíchl se na ostrou tyč –, je to vždy vychýlení z vesmírného řádu. Poslední část výstavy se jmenuje Zerstörung – Devastace – a fotografie už ukazují především utrápenou, sebeničící ženu, která to snad již chce mít za sebou. Smrt přišla, snad jako vysvobození, 29. května 1982. Bylo jí čtyřicet čtyři let.
Oblouk, který její kariéra opsala, je skutečně zajímavě vychýlený a je v něm cítit silná odstředivá tendence vyrvat se z původního zadání. Pro miliony Němců a Rakušanů (ale nejen pro ně) Romy Schneiderová je a kupodivu zůstává především něžným děvčátkem, které si ztotožnili se Sissi, roztomilou a pak krásně nešťastnou císařovnou Alžbětou, ženou s nejhustšími vlasy na světě, nejútlejším pasem a nejjasnějším úsměvem.
Tři filmy, které natočila ještě nikoli dvacetiletá s rakouským matadorem Ernstem Marischkou, patří dosud v německých zemích k povinným výplním vánočního televizního vysílání, jsou snad srovnatelné s našimi Oříšky pro Popelku či Babičkou. Touha prostých diváků zachovat si Romy jako nevinnou mladou a sladkou Sissi se ostatně v něčem podobá české touze vidět paní Šafránkovou stále jako sotva plnoletou dívku.
Další cesta Romy vedla co nejdál od Sissi. Byla to cesta, v jejímž směru jako by už nemělo být nic idylického, nic lehce rozkošného a nasládlého. Točila filmy, z nichž většina jí stála za to, směřovala k prohlubování psychologického pojetí postavy, k civilismu, který ale nepostrádal tajemství. Působila nanejvýš smyslně a přitom důstojně, hrdě a tajemně. Měla v sobě určitě hodně aristokratického, ale ve francouzských filmech hrála demokratické postavy nikoli sice z lidu, ale z kultivované střední vrstvy. Byla evropskou kosmopolitkou ještě dříve, než to bylo politickým programem. Němkou, již se naučili mít rádi Francouzi, kteří dokonce vyčítali Alainu Delonovi, že ji vyměnil, byť za Francouzku.
V Berlíně, samozřejmě v Západním, žila vždy jen chvíli. Pohřbena je v Boissy-sans-Avoir, vesnici padesát kilometrů od Paříže, kde trávila poslední měsíce života. Leží tam vedle svého syna Davida.
