„Část učilišť by se měla zrušit, není o ně zájem. A pokud ano, tak ze strany studentů, kteří se nedostanou jinam. Je nesmyslné, aby se patnáctiletí učili jednomu povolání, které bude mnohdy za několik let zbytečné,“ myslí si Ondřej Kania, podnikatel vlastnící soukromé školy u nás i ve světě.
Vysvětluje, že absolventi těchto škol mnohdy nenajdou ani uplatnění, případně je práce špatně placená. „Máme plno. Už máme jen pár míst pro děti, které vychází z praktických škol. Ale třeba na automechanika se nám hlásilo 74 žáků, ale bereme jenom třicet. Vybírali jsme si z těch nejlepších,“ vyvrací fámu o nezájmu deváťáků ředitelka Střední odborné školy a středního odborného učiliště Roudnice nad Labem Helena Všetečková.
Doplňuje také, že mají zájemce nejenom z Ústeckého kraje, kde se škola nachází, přihlášky dostávají i od dětí ze Středočeského kraje i Prahy.
Učiliště jako živý organismus
Všetečková řídí školu již od roku 1999, stále se ji ale snaží inovovat a posouvat kupředu. Zatímco ukazuje zrekonstruované kabinety, vysvětluje, že spolupracuje s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy, ze které k nim jezdí specialisté a dávají učitelům kurzy, aby se neustále zlepšovali.
Své kolegy také na školení do Prahy pravidelně posílá. Podle ní je potřeba podporovat v rozkvětu studenty, ale i samotné pedagogy. Snaží se tím eliminovat případné slabé stránky obou skupin.
„Každý obor má vlastní specializované učebny, ty jsou rozdělené na dvě části. V té první jsou moderní lavice, dataprojektory, v prosklené části jsou zpravidla věci týkající se daného oboru,“ říká. Zatímco u mechaniků to byla studenty postavena motokára, instalatéři měli v zadní části učebny zeď s potrubím a budíky ukazující tlak.
„Opravdu je tam voda,“ směje se učitel odborného výcviku Marek Blecha, který do školství přešel z vedoucí pozice ve státní správě. „Někteří studenti ale nevěří, tak už jsme asi čtyřikrát vodu pouštěli ven, aby se přesvědčili,“ dodává.
Popisuje, že mnoho jeho svěřenců už pracuje v reálných firmách, svým vyprávěním tak motivují i další, aby na sobě pracovali a dobře se uchytili.
V učebně oboru Pečovatel mají pro změnu polohovatelné nemocniční lůžko a také plastová miminka, na kterých se učí starat o druhé. „A tady vidíte i kameru,“ upozorňuje ředitelka Všetečková a hned dodává: „Jsme zapojeni do projektu ministerstva školství a tři týdny během poletí testujeme distanční výuku. Studenti jsou z domova a učitel přednáší klasicky před tabulí, kde ho snímá ona kamera,“ objasňuje.
To už vycházíme z budovy ven, kde stavební firma pracuje na zděném plotu. „Ve výběrovém řízení jsem na firmu měla podmínku, že do práce zapojí i naše studenty-zedníky,“ říká, zatímco zmíněná parta středoškoláků pracuje.
Přehlédnout nelze ani prodejní stánek s kávou u vjezdu do areálu. O něm ředitelka pro změnu vypráví, že ho studenti vyrobili za koronavirové pandemie a škola ho využívá k prodeji kávy do kelímku.
„Je pro mě zásadní, aby studenti měli hodně praxe. To díky ní se posouvají kupředu,“ říká Všetečková.
Do chodu školy se zapojují úplně všichni
To už se k nám připojuje Marina Kleopa, ukrajinská architektka, která z Kyjeva utekla i se svými syny. Solidní češtinou vysvětluje, že už složila i české zkoušky na ČVUT, ve škole má na starost designové návrhy učeben či rekonstrukci domova mládeže.
„A tady venku chci udělat ze sloupů, které kdysi nesly lampy, přístřešky, aby se měli kam studenti o přestávkách schovat do stínu. Zároveň chci, aby zde byly basketbalové koše,“ představuje své plány.
Zatímco přicházíme k domovu mládeže, ukazuje ředitelka Všetečková, na čem všem pracovali bývalí nebo současní studenti školy. „Jejich zapojení má kromě nabytí praktických zkušeností i jiné výhody. Například si pak věcí ve škole váží a neničí je,“ těší ji.
„Na rekonstrukci pokojů se podílí všechny obory. Zedníci udělali jádro, které vyzdili, instalatéři udělali sanitu, další studenti dělali i štuky a stropy. Jiné obory smontovaly nábytek. Ještě nám pečovatelky ušijí záclony a závěsy,“ vyjmenovává ředitelka. Praktické vyučování se ve škole skutečně snaží protlačit do každé činnosti.
Přestože je teprve deset hodin, ve školní jídelně se pracuje na plné obrátky. Studenti prvního ročníku chystají lososa a bramborové noky, jejich starší spolužáci pro změnu chystají koláčky a zákusky na úterní setkání zástupců vedení školy a studentů na krajském úřadě.
„Dnes v cukrárně pracuji na pistáciovém řezu. Čekají mě závěrečné zkoušky, takže už mám volno, ale přišla jsem, abych napekla to, s čím jsem vyhrála soutěž Gastro junior v kategorii cukrář,“ říká Rozálie Michlová.
Přestože studovala obor kuchař-číšník, táhne ji to více k pečení, ve kterém je úspěšná. Stejně jako její spolužák Adam Brosinger, i on studoval na kuchaře-číšníka, ale věnuje se pečení. Oproti Rozálii plánuje po zkouškách nadstavbu v Praze.
Oba studenti se shodují, že je studium baví, a to hlavně i díky možnosti kurzů a dalšího vzdělávání. „Není to tady o sezení v lavicích nebo zkoušení něčeho malého v kuchyni. Je to dost zaměřené na praxi,“ má radost Brosinger.
Ředitelka školy neopomíná ani v kuchyni na práci studentů. „Tohle byla černá kuchyně, ale naši zedníci nám ji během dvou měsíců zrekonstruovali. Skutečně je zapojujeme do všeho, co jen jde,“ předvádí místnost ředitelka, zatímco zaměstnanci jídelny upozorňují na moderní vybavení, které v kuchyni mají díky spolupráci formou zápůjčky.
„Studenti se učí na nejmodernějších přístrojích, v praxi potom nejsou zaskočení a umí i s konvektomatem,“ kvituje Jaroslav Ekrt. Spolu s kolegy se účastní pravidelných kurzů - ať už jde o kurz vaření piva, vykosťování nebo přípravu uzenin. Zkušenosti pak předávají v kuchyni svým učňům.
Vizi školy napsala ředitelka při studium
„Dnes měním tlumiče a pružiny na autě značky Kia, zatím to jde dobře. Často měním tlumiče nebo auta přezouvám,“ říká v detašovaném pracovišti Jakub Svoboda, student oboru automechanik.
Zástupce ředitelky pro praktické vyučování Pavel Zima v obří hale ukazuje moderní přístroje, pomocí nichž opravují auta. Studenti se tady specializují na základní úkony, jako je například výměna olejů a filtrů, pracují ale i na složitějších zadáních. Nepoužívají trenažéry, cvičí se na autech reálných zákazníků, kteří školní servis využívají.
Vedoucí servisu Stanislav Kroupa studenta Svobodu doplňuje a zmiňuje, že jejich areál využívají firmy z auto-moto průmyslu k prezentování novinek a přístrojů mechanikům z praxe. „Účastníme se taky, díky tomu se vzděláváme v novinkách. Mnoho strojů těchto firem tady máme, tak se s nimi i naučíme pracovat. A studenti též,“ těší ho.
V zadním traktu haly trénují základy instalatéři. Zde se učí zapojovat první trubky či pracovat se sanitou. Zkušenosti pak využívají buď při práci v areálu školy, nebo v praxi mimo zdi učiliště.
Všetečková má radost, že studenti nachází po absolvování školy práci bez větších obtíží. Přiznává také, že kolem jejich úspěšných studentů krouží zaměstnavatelé.
Školu označila jako kvalitní a ukázkovou Česká školní inspekce loni na podzim. Roudnická škola byla jednou z dvanácti sledovaných, která má jak obory s maturitou, tak výučním listem, a tak se může potýkat s problémy vznikající ze slabšího sociálněekonomického statusu rodin studentů. Inspektoři kvitovali, že se studenti zúčastňují často exkurzí, školení či soutěží, ve kterých jsou úspěšní.
Chválili také vybavenost školy, podporu pedagogickým pracovníkům a ředitelku, která se neustále vzdělává. V rámci svého postgraduálního studia napsala vizi Spokojený učitel, spokojený žák, kterou má svázanou v deskách. Z těchto myšlenek neustále čerpá a promítá je z papíru do praxe, což je ve škole skutečně znát.
