Účastníci druhé světové války vyčítají veteránům novodobých misí ve vedení Československé obce legionářské, že nezažili boj proti fašismu, a nejsou proto důstojnými dědici legionářského odkazu.
Sv křeslech kousek od recepce. Kouří, hlasitě se baví a smějí se. Je pátek odpoledne a je zřejmě čeká bouřlivý víkend v Praze. Kousek dál stojí Američanka se dvěma chlapci okolo deseti let, kteří se prohýbají pod obřími hokejovými taškami. Za chvíli ze dveří začnou vycházet další malí hokejisté a jdou před hotel.
Hotel Duo na pražském Střížkově, který nabízí několik set pokojů a apartmá, si na nedostatek hostů nestěžuje. I přesto, že metro v oblasti začne fungovat až příští měsíc a že je to vlastně panelák stojící mezi dalšími podobnými budovami, od nichž se zvenčí liší barevnějším provedením a přístavky - jeden z nich je Letecký klub a druhý kasino. „Já jsem k hotelu přišel čistě náhodou, tady se tomu říkalo ubytovna hrůzy,“ říká pětaosmdesátiletý majitel Jan Horal, který se po 90. roce vrátil z emigrace a kromě tohoto hotelu vlastní ještě jeden v Českém Krumlově.
Budovu na Střížkově koupil na počátku 90. let Horalův bratranec Pavel Hoffman, který ve vládě Mariana Čalfy řídil ministerstvo pro strategické plánování, a jeho dva kolegové. „Najednou zjistili, že nemají peníze. Tak se obrátili na mě, jestli nejsem ochoten se stát tichým společníkem s tím, že bych jim na to dal pět milionů marek,“ vypráví Horal. „Tak jsem jim je dal a po třech měsících jsem viděl, že ti profesoři ekonomie jsou sice fantastičtí na statistiky, ale ještě měsíc, a zbankrotují. Musel jsem je vykoupit a převzít to.“
Jan Horal je veterán z 2. světové války. Jeho podnikatelské schopnosti, bohatství a z toho vyplývající možnost být filantropem kontrastují s osudy dalších českých válečných veteránů, kteří se dožili dneška. Jan Horal má Řád britského impéria a Řád francouzské cizinecké legie za to, jak se staral a stará o české válečné veterány. Zejména o piloty, mezi něž se rád řadí. V tom je ovšem problém, protože neexistují důkazy, že létal u kanadského či jiného letectva a že byl sestřelen. Navíc většina pamětníků tvrdí, že je to nesmysl. Potvrzené je pouze to, že byl tankista a že byl raněn při obléhání Dunquerke ke konci války. To ale Horalovi nestačí. Brání se a ukazuje dopis (má prý řadu podobných), který mu má dát za pravdu a navíc potvrdit, že má nárok na plukovnickou hodnost. Před časem mu totiž armáda odebrala plukovnickou uniformu, kterou vyfasoval. Nemá na ni nárok, jelikož není důstojník.
Bývalý telegrafista 311. československé bombardovací perutě RAF Jan Wiener před několika lety v MF Dnes Horala popsal jako „barona Prášila s velkým, laskavým a dobročinným srdcem“. Někdo Horalovi jeho prášilství toleruje právě kvůli vždy otevřené peněžence, která napomohla řadě veteránů slušně dožívat či zorganizovat veteránské akce. Další mu nemohou přijít na jméno a tvrdí, že kvůli lhaní u nich skončil.
Tento text však nemá být o Janu Horalovi, nýbrž o Československé obci legionářské. O sporu, který jí otřásá a který, i přes snahu jej uklidnit, může v určitých ohledech připomínat mezigenerační neshody procházející celou naší společností, poznamenanou komunistickým režimem. Byť Jan Horal na posledním sněmu roztrhal průkazku obce a pak se ještě vzdal dopisem členství, není možné jej z příběhu vynechat. Člověk na něj naráží všude - je ten špatný, který popichuje skupinu veteránů z východní fronty, aby převzali moc nad obcí, protože chce vládnout a získat jediný majetek organizace - Hotel Legie na lukrativním místě v centru Prahy. Je i ten dobrý, ten, který může staré členy ochránit před zvůlí novodobých veteránů, kteří chtějí majetek obce vytunelovat.
Nezávislého pozorovatele však napadá, že tady nejde o spor mezi zlými a dobrými, mladými a starými, ale spíše o konec živého odkazu legionářské myšlenky. Veteráni vymírají a jejich chápání vlastenectví a boje za svobodu vlasti, které je středobodem jejich světa, do dnešní doby už nezapadá. „Legionářská obec je na každý pád mrtvá. To, co je tam teď, to nemá s legionářstvím nic společného,“ říká dramaticky Horal a v určitém ohledu má pravdu. Legionářská obec, jíž dominovali lidé ze zahraničního vojska, zanedlouho nebude existovat. To ovšem neznamená, že jejich nástupci legionářskou tradici zničí jen proto, že neprošli druhou světovou válkou, jak jim neustále předhazují jejich odpůrci. Zachování tradice navíc bude záležet nejenom na lidech v legionářské obci, ale i na tom, jestli se najde někdo ochotný poslouchat. Už dnes povědomost o legionářství není velká - a to ještě pamětníci žijí. Co až za pár let zemřou? Možná smrt krásných ideálů.
Východ - Západ „Občas si říkám, že jsme prokletá generace. Přerušení obce legionářské a komunismus vygradovaly do strašně velkých věkových rozdílů. Není tu kontinuita,“ říká předseda obce legionářské Pavel Budinský, který se zúčastnil operace v Perském zálivu, strávil v zahraničních misích sedm let a v současnosti pracuje jako náměstek ředitele motolské nemocnice. „Teď to možná opticky vypadá mladí kontra staří. Je to nesmysl, jde o myšlenku organizace, o stejná práva a povinnosti. Bohužel rigidita je tady větší, takže chápání stejného problému je někdy rozdílné.“
Když se na konci března objevily v médiích zprávy o sporu v Československé obci legionářské, mnoha lidem bylo jasné, co se děje - novodobí veteráni „ubližují“ vojákům z druhé světové války. Z takto prezentovaného sporu se však postupně začaly vylupovat další vrstvy problémů, které byly zřejmě v obci přítomné od jejího obnovení na počátku 90. let. Nestojí proti sobě pouze „mladí“, reprezentovaní předsedou Budinským, místopředsedou Jindřichem Sittou či členem republikového výboru Ladislavem Sornasem, a „staří“, reprezentovaní dalším místopředsedou Alexandrem Beerem a bývalým místopředsedou Václavem Přibylem. Hádky znovu odkryly třeba i dělení na ty, co bojovali na Východě, a ty, co bojovali na Západě, jež zůstávalo uměle skryto, stejně jako osobní animozity jednotlivých členů. Zvláštní pocit, poslouchat válečné hrdiny, jak říkají, že nechtějí nikoho pomlouvat, a pak nasazují jeden na druhého.
„Možná to, co se děje, kopíruje rozdělení celé společnosti. Ale v obci je pořád to dělení na Východ a Západ a z toho vyplývající nechuť k jednání,“ říká Tomáš Sedláček (90), bývalý předseda obce legionářské, jeden ze dvou posledních žijících předválečných československých důstojníků a hrdina z druhé světové války, který byl vycvičen na Západě a bojoval na Východě.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
„Můj názor je ten, a neříkám jako Beer, že za mnou stojí tolik a tolik lidí, že jde o osobní ambice několika lidí... Ale co chce Beer v 91 letech? Chce být předsedou obce legionářské. Co chce Přibyl? Ten chce už asi deset let generálskou šarži a pořád mu to nevychází. A když se do toho namotá ten hotel...“ říká Sedláček.
Mimochodem hotel, to je sama o sobě zapeklitá záležitost. „Mně se nelíbí, že chtějí ovládnout hotel, že chtějí dirigovat obec legionářskou a obsadili si podvodným sněmem funkce, že dnes jsme v situaci, kdy do toho nemůžeme mluvit,“ tvrdí válečný hrdina z východní fronty Alexander Beer, který byl mimo jiné zřejmě jako jediný Čech přítomen největší tankové bitvě v historii - u Kursku. Během debaty nasazuje na mladé veterány, Sedláčka i dalšího místopředsedu Jaroslava Chejstovského, protože byl v protektorátním vojsku a do války se prý prakticky nezapojil. Než utekl přes Itálii do Anglie, kde se účastnil leteckého kurzu, válka skončila.
Tak jim ten hotel dejte Hotel Legie na I. P. Pavlova v Praze je v současnosti jediným majetkem obce. Ta jej získala v 90. letech jako náhradu za rozsáhlý majetek zabavený komunisty. Původně obnovená obec získala z archivů doklady na 70 zestátněných objektů. Z těch se vytipovalo 19 budov a jednalo se s ministerstvem obrany o navrácení. „Tenkrát nám nechtěli nic vrátit. A tak, to bylo za ministra Holáně, se tam objevilo jméno hotelu, který ovšem nepatřil obci legionářské, ale Sdružení záložních důstojníků a rotmistrů,“ vzpomíná čestný předseda Sedláček. „A oni nám jej nabídli. Řekli jsme si: Co máme dělat? Tak to bereme. Tehdejší náčelník štábu Nekvasil řekl: Tak jim to tedy dejte. Tak nám to tedy dali. Byly s tím ovšem problémy, než se vyjasnily všechny majetkové vztahy.“
Tento hotel má vysokou tržní cenu, ale legionáři ještě za bývalého vedení uzavřeli smlouvu a pak několik nevýhodných dodatků (smlouvu v roce 1997 a šest dodatků v letech 1998-2002). I podle právníků jde o věc z hlediska obce nešťastnou, protože nájemce je ve výhodě: smlouva je uzavřená na 50 let a za nízkou cenu, která prý navíc není ani přesně stanovena (nejnižší nájem je čtyři miliony korun, přičemž v současnosti se jedná o sedmi). Jednou z úrovní sporu je to, jestli smlouvu vypovědět a skončit u soudu, či nikoli.
„Osobně jsem jednal s doktorkou Benešovou, dali nám analýzu stávající smlouvy a z ní jednoznačně vyplývá, že když neplatí nájem, neplní dohody a neprovádí údržbu, tak jej máme dát k soudu,“ tvrdí rozhořčeně Beer. „Budinský to slíbil. Ale za týden otočil... asi proto, že objekt potřebovali zatížit dluhem, aby mohli investovat jinde.“
Současný předseda Budinský říká, že je to nesmysl. Názor právníků je prý jasný -je to komplikovaná kauza, výsledek soudu by byl nejistý, a proto je lepší se pokusit s nájemcem dohodnout. Ostatně to tvrdí i stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD Marie Benešová, kterou si Budinského odpůrci vybrali jako expertku. Proto s ní před několika měsíci jednal Alexander Beer v advokátní kanceláři Císař, Češka, Smutný, kde Benešová působí. Právníkům tehdy ukázal smlouvy a dodatky.
„Přímo jsem se tím nezabývala, ale z toho, co tam padlo, vím, že jejich smlouva s nájemcem hotelu je těžce nevýhodná,“ říká do telefonu Benešová. „Doporučovali jsme vstoupit s majitelem do jednání, nějakým způsobem to napravit. Doporučovali jsme nepouštět se do žádných soudních sporů, postupovat spíš dohodou.“ A otráveně dodává, že se legionáři klienty kanceláře nikdy nestali, protože nepodepsali před třemi měsíci připravenou smlouvu o zastupování a už se neozvali.
„Razantní řešení spěje jedině k horšímu stavu. Dědečkové říkají vyhodit. Vyhodit ale znamená konec příjmu, protože nájemce přestane platit a počká, jak dopadne soud,“ říká Budinský. I on přichází se spikleneckou teorií, jak to všechno může být: „Jsou skupiny lidí, kteří mají zájem ovládnout tuto organizaci za účelem získání peněz z pronájmu a tak podobně. A se snaží získat dědečky na svou stranu. Jeden podnikatel je hostí ve svém hotelu, pomáhá jim dělat tiskovky...“ Onen podnikatel v pozadí není nikdo jiný než Jan Horal, o němž během rozhovorů hovořili téměř všichni, aniž by zmínili jeho jméno. Tedy pokud na něj nebyli přímo dotázáni. A Horal, jemuž během rozhovoru několikrát zvoní telefon („Á, dobrý den, pane senátore,“ říká třeba) na dálku Budinskému vzkazuje: „Říkal jsem jim, udělejte smlouvu s nějakou velkou společností, která bude platit na pět šest let. Podle mého názoru by nájem měl být alespoň 35 milionů a podíl ze zisku nad určitým obnosem. Samozřejmě jsem se tím stal velice nebezpečným nepřítelem.“ Legionářské tradice „Obec legionářská má celkem 4165 členů,“ čte data z monitoru tajemník a zároveň místopředseda obce legionářské Jaroslav Chejstovský. „Účastníků druhé světové války je 1223, pozůstalých po původních legionářích 869, sympatizantů 1010 a novodobých veteránů 1063.“ Jde tedy přibližně o desetinu členů prvorepublikové Československé obce legionářské a o téměř stejný počet, jaký mělo druhé největší legionářské sdružení, pravicová Nezávislá jednota legionářů (v roce 1935 se počet jejích členů zvýšil na 12 tisíc). Celkem tehdy existovalo 12 legionářských spolků, přičemž ty velké měly značný vliv ve společnosti.
„Většina legionářů, kteří zůstali v armádě, zastávala významné funkce a někteří, kteří odešli, pak zastávali poměrně důležité funkce ve správních radách, bankách a různých institucích. Existovala třeba Legiobanka, v jejímž čele stáli také legionáři. Legionáři pronikli i do umělecké sféry,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek. Díky legionářům a Masarykovi s Benešem vznikl československý stát, takže legionáři nesměli chybět při výročích, politici se rádi zaštiťovali legionářskou myšlenkou, jejíž podstatou je, že skupina lidí odejde do zahraničí, aby tam se zbraní v ruce bojovala za vytvoření státu. Němci legionářské spolky zrušili jednak právě kvůli jejich velkému vlivu, ale i proto, že se obávali onoho legionářského étosu. Ostatně to byl i jeden z důvodů, proč z českých občanů nebyla postavena německá jednotka. Předpokládalo se, že by její příslušníci podobně jako Češi v rakouskouherských uniformách zběhli a zapojili se do odboje v zahraničí. Po válce došlo sice k obnovení obce legionářské, ale komunisté ji z obav o vliv legionářů a kvůli jasné preferenci východního odboje opět zrušili.
Po pádu komunismu byla obec - zatím naposled - obnovena. Především ji tvořili lidé, kteří prošli druhou světovou válkou, protože původních legionářů už mnoho nezbývalo (druhoválečným veteránům už bylo okolo 70 let). Legionáři se snažili navázat na tradice první republiky, ale společnost měla vesměs jiné starosti. Některým z odbojářů bylo jasné, že pokud nemá obec zaniknout, bude nutné najít pokračovatele. V té době se formovalo Sdružení válečných veteránů, které původně založili veteráni z Perského zálivu, jako například Jan Valo, Pavel Budinský či Ladislav Sornas, a začaly první, opatrné a neúspěšné námluvy.
„Narazilo to na nesouhlas u zahraničních vojáků. Oni říkali: My jsme tam šli za vlast, dobrovolně a za pár šupů, kdežto oni tam chodí za dolary. To byl takový názor, který jsme museli nějakým způsobem překonat,“ říká generál Sedláček, který byl jedním ze zastánců sloučení. „Trvalo dlouho, než se to usadilo, ale pořád trvá vůči nim nedůvěra. Já jsem funkci skončil v roce 1998 a tehdy se to nějak rozjelo, ale ještě to pořád nebylo dokončeno. Stalo se to až za pana Špačka.“ K sloučení došlo až v roce 2003. Ale i o to se dnes vedou spory. Alexander Beer a další veteráni z druhé světové války novodobým vyčítají, že svou organizaci nezrušili. „V roce 2003 jejich republikový výbor, jejich předsednictvo, jejich sněm přijaly usnesení, ve kterém kooptovaly celou organizaci. Existuje usnesení, v němž je přesně popsán režim, to znamená, že naše krajské organizace jsou jejich jednoty, že naše průkazky jsou jako jejich průkazky a tak dále. V té době nebylo moc peněz, takže předělávat průkazky jen tak nešlo,“ říká Budinský.
Jak tvrdí Beer, před loňským sněmem, na kterém se novodobí veteráni dostali do čela, měly být narychlo vydávány průkazky obce legionářské novodobým veteránům, aby mohli přehlasovat veterány druhé války. Novodobí veteráni, stejně jako mnoho sympatizantů a pozůstalých, samozřejmě něco takového odmítají. Jde o jeden z mnoha dalších sporů, ve kterých je téměř nemožné se zorientovat, protože každý si události a usnesení vykládá podle svého. Na druhou stranu není těžké pochopit, že problém je hlubší a že se netýká zdaleka celé obce. Všichni se zaštiťují „legionářským odkazem“, „legionářskými tradicemi“ a nutností jejich ochrany a šíření, aby nezahynuly. Ale zároveň se nemohou dohodnout na tom, kdo má být tím ochráncem, a hlavně, kdo má na něco takového právo.
„Nejsou součástí druhého zahraničního odboje. My jsme obec legionářská, jsme účastníci zahraničního odboje proti fašismu a v tom je to legionářství... Říkal jsem včera Budinskému: Vy to nemůžete dělat, vy pro to nejste stavění, vy vůbec nevíte, co je odboj, nevíte, z čeho obec legionářská za první republiky vznikla,“ rozohňuje se Beer. A nezapomene podotknout, že současní veteráni nemohou být „váleční“, protože se účastní pouze mírových misí. A Horal dokonce říká: „Nechci být drzý a říct, že váleční jsou od toho, že se váleli...“
Novodobí veteráni odmítají na takové osočování vůbec reagovat a upozorňují, že mezi nespokojenci jsou především lidé z východní fronty, kteří se nemohou smířit s tím, že nejsou ve vedení. Tvrdí, že problémem jsou ambice několika málo lidí a to, že se na sněmu podařilo dát do stanov větu, že „o majetku obce rozhoduje sněm“, což překazilo některým lidem v pozadí plány na převzetí či prodej majetku.
Obec legionářská fungovala za první republiky i jako sociální síť pro své členy. V současnosti běží řada programů ve spolupráci s ministerstvem obrany, které pomáhají starším veteránům. Stejně tak funguje „cestovní kancelář“, jejímž prostřednictvím obec ve spolupráci s ministerstvem obrany organizuje a hradí cesty, povětšinou druhoválečných veteránů, na bojiště v době výročí, cesty na besedy do škol apod. Aby mohlo být aktivit více, je ale nutné zlepšit ekonomickou situaci obce a lépe využívat nabízejících se grantů. Novodobí veteráni tvrdí, že vědí, jak na to, že jen potřebují šanci. Jak moc to myslí vážně a jak šanci uchopí, bude na nich. Ale platí, že bez všeobecné důvěry bude jejich pozice velice těžká. Současné hádky totiž velmi poškozují pověst spolku, jehož posláním by mělo být šíření a předávání výše zmíněných ideálů.
„Role dnešních legionářů by měla být spíš zaměřena na ideály a na neustálý vysvětlování toho, jakým způsobem stát vznikl, jak fungoval a jak snadno může zmizet,“ podotýká Knížek.
„Když jsem byl kluk, já jsem odkojen první republikou, a když jsme ty brášky viděli na srazech, výročích, tak jsme to nějak nasávali, to vlastenectví. Ne nacionalismus, ale vztah k rodný hroudě, to bylo v nás,“ vzpomíná generál Sedláček s jistým smutkem na rezonanci obce legionářské ve společnosti. „A to dnes neexistuje. To bylo přetržený a navázat na ty tradice je obtížný.“
Nejde o spor mezi zlými a dobrými, mladými a starými, ale spíše o konec živého odkazu legionářské myšlenky. Veteráni vymírají a jejich chápání vlastenectví a boje za svobodu vlasti, které je středobodem jejich světa, do dnešní doby už nezapadá. Jde o osobní ambice několika lidí... Ale co chce Beer v 91 letech? Chce být předsedou obce legionářské. Co chce Přibyl? Ten chce už asi deset let generálskou šarži a pořád mu to nevychází. Tomáš Sedláček čestný předseda obce legionářské
Jsou skupiny lidí, kteří mají zájem ovládnout tuto organizaci za účelem získání peněz z pronájmu. A snaží se získat dědečky na svou stranu. Jeden podnikatel je třeba hostí ve svém hotelu... Pavel Budinský předseda obce legionářské
My jsme obec legionářská, jsme účastníci zahraničního odboje proti fašismu a v tom je to legionářství... Říkal jsem včera Budinskému: Vy to nemůžete dělat, vy vůbec nevíte, co je odboj. Alexander Beer místopředseda obce legionářské
O autorovi| FRANTIŠEK ŠULC, Autor je redaktor Orientace
