Hovořil jsi o tykadýlkách současné moci, která se k tobě upírají. Jde tedy o toho Adamce, či o někoho jiného?To bylo tak: jednoho dne, nevím přesně kdy, za mnou přiběhl Jirka Hájek, že odpoledne se mnou chce mluvit jeho dávný přítel z mládí Evžen Erban. (...)
Vstoupil jsem dovnitř a byl jsem přijat takovou milou paní a uveden do prvního patra, do jakéhosi salonu, kde seděl tento Evžen Erban, muž s bohatou politickou minulostí, který byl původně sociálním demokratem, pak mnoho let v předsednictvu KSČ, předsedou ČNR (České národní rady - pozn. LN) a teď už pouhým poslancem FS (Federálního shromáždění - pozn. LN) a nějakým vědeckým pracovníkem ústavu čehosi. Zdvořile mě uvítal a začal mluvit. A mluvil hodinu a půl. Pak jsem odešel. Nedostal jsem se k jedné jediné větě. On měl hodinu a půl trvající proslov, kde jednotlivé věty byly celkem konzistentní a chytré, ale dohromady to nedávalo vůbec žádný smysl. Prostě jakýsi surrealistický blábol. Jak jsem si to potom zhodnotil a jak jsem to konzultoval s Jirkou Hájkem, tak to mělo jediný smysl: demonstrovat, že je se mnou jednáno. Že je se mnou počítáno. Tenhle Erban je napojen na kliku Adamec Lenárt a všechno, co dělá, dělá s Lenártovým souhlasem. Samozřejmě i se mnou se sešel na Lenártův pokyn. (...)
Ten Erban tenkrát semlel tisíc různých věcí dohromady. Za prvé lichotky o mé osobě, že jsem politik číslo jedna a že Saša Dubček je nemehlo a že já jsem tady nejdůležitější a tak. Do toho pletl řeči o naší rodině, jak můj otec podporoval odboj, jaký on s ním byl kamarád a jak skrze něho můj otec ten odboj podporoval... Já měl chuť mu říct, tak to pojďte vykládat k našemu soudu s Večerní Prahou, jenomže to nešlo, když mě nepustil ke slovu. A do toho pletl takové ty řeči, jimiž chtěl působit jako esoterický zasvěcenec, který zná tu skrytou tvář dějin a ví to, co nikdo jiný neví. Který ví, jak dějiny ve skutečnosti fungují, a sám ve skryté rovině dějin hraje velevýznamnou roli.
Vykládal mi například: „Co myslíte - Mitterrand? Ten sem přijel jenom proto, že jsem ho ukecal. Já, socialista, znám socialistu Mitterranda léta letoucí, a tak jsem ho v Paříži přemluvil, aby přijel. To neví ani Husák, ani Jakeš. To žádnej neví, proč sem vlastně přijel.“ Mluvil jako takový skrytý manipulátor dějin. Že se znal se Stalinem a se všemi, vykládal o tom, jak měl být generálním tajemníkem po Dubčekovi, že Brežněv s tím souhlasil a Suslov s tím souhlasil a všichni, ale on si mazaně řekl, jo, to tak, já vyžeru tu nejhorší práci, provedu všechny ty čistky a pak mě pošle ctižádostivej Husák do háje! A že to tedy sám odmítl a nechal to tomu ctižádostivýmu Husákovi. S tím, že bude v záloze...
„A ten Stalin? Všechny zločiny by mu byly odpuštěny, kdyby o něm bylo známo, co já o něm vím!“ A opět promlouval jako zasvěcený znalec odvrácené tváře dějin. (...) A roztomilé na tom bylo, že jeho paní vždycky přitančila, poklonila se, udělala takový baletní trik jako z Labutího jezera a řekla: „Mužíčku, mužíčku, ty moc mluvíš, občana Havla ke slovu nepustíš! Měl bys ho pustit ke slovu!“ A zase odtančila. Ona bývala baletkou, což já nevěděl. (...)
Ale on mlel dál ten svůj dlouhej monolog, v němž říkal: „Víte, já jsem se k vám velice složitě dostával, já jsem volil mnoho všelijakých prostředníků...“ Toho Hájka zřejmě, přitom já jsem v telefonním seznamu, to trvá tři čtvrtě minuty mne tam najít, že. Nicméně on vykládal, jak strašně složitě ke mně hledal cestu a jak by se rád seznámil s mými spisy, že se k nim těžko dostává a těžko je může sehnat, tak jestli bych nebyl tak laskav a všechny své spisy mu nepřinesl. A přidal srdceryvnou historku o tom, jak ho vypudili z předsednictva strany. Jak mu asi před deseti lety Jakeš řekl, že je přestárlej, a jak ho vyšachovali z ústředního výboru. Vykládal ty historky a potom říkal: „Já mám zvláštní pravomoce, já mám zvláštní postavení, mně nemusej schvalovat, co dělám, ale zároveň to berou na vědomí, že dělám jakousi svoji nezávislou politiku, která se zhodnocuje, a tak.“ A tvářil se, že se mnou jedná o své vlastní újmě, což je blbost. On k tomu musel mít souhlas. Dokonce nastal ten absurdní okamžik, kdy řekl: „Možná mě odpoledne zatknou...“ A pak najednou povytáhl z náprsní kapsy legitimaci a říkal: „Nemůžou, nemůžou! Mám poslaneckou imunitu!“ Pak zase přitančila paní Erbanová, udělala pukrle a pravila: „Mužíčku, mužíčku, už musíš na operaci.“ To jako že je konec návštěv.
A teď mě bombarduje znova -volá Vláďu, mého tajemníka, a říká mu: „Okamžitě musím mluvit s panem Havlem, je to v zájmu vlasti. V zájmu budoucnosti vlasti je to nesmírně důležitý!“ Tak jsem mu vzkázal, že když si mne ta vlast nevšímala dvacet let, tak ještě týden počká. Až se vrátím do Prahy, tedy 19. listopadu, s ním mám sraz. Je to celé trochu surreálné, ale o čemsi to svědčí.
***
Další ukázku z knihy Ireny Gerové přineseme v zítřejších LN
