Republiky, které se ještě před dvaceti lety nazývaly „sovětské“ a patřily do velké rodiny komunistického impéria, se nějak nemohou zbavit dětských nemocí. Kyrgyzstán se zmítá mezi životem a smrtí už pár let. Včera učinil další pokus o zvýšení imunity. Uspořádal referendum, jehož výsledkem – bez ohledu na otázky – má být, že občané uznají státní převrat jako nutné zlo a udělí „revolučnímu výboru“ status dočasné vlády. Alespoň trochu legitimní vedení je lepší než samozvaná banda v čele země. Bez respektovaných vůdců totiž teče spousta krve a občané se řežou hlava nehlava.
Období, kdy se všichni společně radovali ze znovunabyté svobody, je bohužel pryč. Éra barevných revolucí v Gruzii, na Ukrajině, v Moldavsku a nakonec i Kyrgyzstánu definitivně skončila. Barvy vybledly a teď už se každý jen bez iluzí snaží urvat, co se dá. Rusové si dávají mnohem větší pozor, aby se na „jejich“ prostranství nedostávali k moci prozápadní a hlavně nevděční lídři. Tam, kde se to nějak vymklo z rukou, se snaží vracet vše na původní místa. Na Ukrajině už mají u vesla zase poslušného Janukovyče, Gruzii pro jistotu částečně okupují, podobně jako neposlušné Moldavsko, ve Střední Asii zatím recept na obnovení vlivu Moskva hledá. Roza Otunbajevová má malou, ale přece jen šanci ukázat, že i sovětské věno lze nějak smysluplně zužitkovat.
Pokud tahle rázná žena dokáže během následujícího roku a půl, který zbývá do nových prezidentských voleb, nedopustit v zemi občanskou válku, zaslouží si pomník na biškeckém hlavním náměstí. Je to ale nelehký úkol. Války ve Střední Asii, stejně jako v Zakavkazsku či na Krymu, by se v Moskvě mnohým hodily.
***
Čtěte „Kyrgyzové smířeni...“ na straně 7
