KOMENTÁŘ
S počátkem roku 2008 začínají čeští pacienti platit drobný peníz (tzv. regulační poplatek) za návštěvu u lékaře, za recept a za pobyt v nemocnici. V ústavě však mají zaručeno, že zdravotnictví v naší zemi je bezplatné. Profesor Erazim Kohák, režisérka Věra Chytilová a další z celkově 58 osobností podepsali petici, která regulační poplatky označuje za „hanebné a protiústavní“, a na základě toho vybízejí k občanské neposlušnosti při úhradách oněch několika korun u lékaře. Z toho je naprosto zřejmé, že míra rozmazlenosti a postupného odchýlení se od reality u českého pacienta povážlivě narostla.
Předně bychom měli z diskusí o zdravotnické péči vypustit ono magické slovíčko „bezplatná“, neboť tento termín psychologicky evokuje dojem, že je zadarmo. Přitom je naopak čím dál dražší, jen ji prostě neplatíme v ordinaci cash, ale máme ji tak zvaně předplacenou ve formě zdravotního pojištění. I tato představa je však pouhou iluzí. Pacienti vůbec nemají potuchu o tom, kolik jednotlivé výkony pojišťovnu opravdu stojí. Je zcela mimo jejich chápání, že si vlastně de facto lékařskou péči nepředplácejí, neboť ta je v současné době tak drahá, že ze zdravotního pojištění průměrně vydělávajícího člověka za celý život lze uhradit tak leda pár dní na ARO nebo několik nejmodernějších vyšetření a zákroků. Pro představu, v rámci výše „předpláceného“ pojištění za jeden měsíc má pacient zhruba nárok na tři návštěvy klinického psychologa například v rámci systematické psychoterapie. To je tak vše, na co mu jeho „předplatné“ stačí.
Pravda je tedy taková, že zdravotní pojištění, které si běžný občan ze svého příjmu každý měsíc platí, je spíše jakýmsi výrazem solidarity s nemocnými spoluobčany než opravdovým vyčíslením nákladů na zdravotnickou péči v celém jejím rozsahu. Medicínskoprůmyslový komplex je v současné době tak drahou záležitostí, že nemá vůbec smysl uvažovat o adekvátní finanční úhradě ze strany pacienta, nýbrž pouze o jakési formě příspěvku v rámci celkových nákladů. Pokud by zdravotnická péče nadále fungovala jako iluzorně bezplatná, a jevila by se tedy pro pacienta jako něco, co je v podstatě zadarmo a na co má v každé chvíli bez rozmyslu a regulace nárok, jednoho dne se prostě celé zdravotnictví zhroutí a zbankrotuje pro nedostatek financí.
Třikrát více péče než jinde Zajímavé je, že mezi signatáři petice proti „hanebným a protiústavním“ regulačním poplatkům je i exministr zdravotnictví David Rath, který do celé problematiky z principu věci musí vidět. Dokladem toho je i jeho vyjádření z roku 2005 pro MFD, kdy sám uvedl, že „regulační význam poplatků je veliký. Bez nich ten systém dlouhodobě nemůže fungovat vyrovnaně.“ V říjnu 2005 tedy Rath viděl celou situaci naprosto reálně. Jenže to bylo v době, kdy měl Rath měsíc před oficiálním nástupem do funkce ministra. Počátkem roku 2008 už jsou jeho tehdejší názory najednou hanebné.
Uznávám, že regulační poplatky jsou jakýmsi symptomem hanebnosti a absencí obyčejné slušnosti v rámci komunikace mezi lékařem a pacientem. Sám si nedokážu dost dobře představit, jak bude zdravotní sestra v našem středisku vydávat účetní doklad za každé překročení vchodového prahu. Ale není náhodou také trochu hanebné, že si český pacient zvykl chodit k lékaři či terapeutovi jako do samoobsluhy, nabrat si z regálů zadarmo, co se mu zamane, a ještě být nespokojen? Zatímco ve vyspělých státech Evropy chodí pacient k doktorovi průměrně šestkrát za rok, český pacient má ve zvyku zastavit se v průměru šestnáctkrát do roka! Že by byl průměrný Čech třikrát více nemocný? Tak to ani náhodou. Je pouze výrazně rozmazlenější a starost o své vlastní zdraví si zvykl přehazovat na lékaře, kterého pak volá k zodpovědnosti.
Současný ministr zdravotnictví Tomáš Julínek formou regulačních poplatků konečně přišel s konkrétním impulzem k tomu, aby se každý člověk postupně zamyslel nad svým přístupem k vlastnímu zdraví a zdravotní péči. Je to výzva k zastavení bulimické konzumace zdravotnictví a k možnosti vědomé seberegulace v nakládání s vlastním životem. Čerpáme totiž třikrát více zdravotní péče než v jiných zemích. K lékaři chodíme s mnoha hloupostmi a chceme léky tam, kde stačí odpočinek v posteli a teplý čaj. V dermatologické ambulanci mé ženy se pak každý den objevují mladí muži a ženy, kteří si v soláriu fitcentra při povalování náhodně všimli drobného flíčku na předloktí, rozčileně chtějí mast anebo okamžitou excizi, neboť takový flíček hyzdí dokonalou narcistní image. Ptám se signatářů petice: Je toto etické? Nebo spíš hanebné?
Postoj signatářů petice proti regulačním poplatkům vyjadřuje jakýsi obecný princip, který se zde v Česku stal již standardem. Tomáš Julínek přijde s konkrétním pokusem o vybídnutí každého z nás k revizi vlastního přístupu ke zdraví a zdravotnickým kontaktům, k uvědomění si, že tato oblast péče také něco stojí (a ne málo), na konto čehož pak skupina významných pacientů vyzývá své spolupacienty, aby to nebrali vážně a celou snahu bojkotovali. Věcně radí, jak se to dá obcházet a jak v tom šeredit. Čech tohle uměl vždycky. Tak uvidíme, jak to půjde.
***
Není také trochu hanebné, že si český pacient zvykl chodit k lékaři jako do samoobsluhy, nabrat si z regálů zadarmo, co se mu zamane, a ještě být nespokojen?
O autorovi| Petr Moos, e-mail: petr.moos@volny.cz psycholog a psychoterapeut
