Idomeneův návrat do Národního divadla po osmdesáti letech je stejně málo triumfální a stejně plný rozpaků jako návrat titulního hrdiny, krétského krále, z trojské války. Přitom mezi tvůrci nejnovější operní premiéry ND se skvějí jména, jež se v mozartovském repertoáru prosadila i ve světě. Také volba režiséra Yoshiho Oidy s jeho uměním vystihnout srozumitelnými divadelními prostředky to podstatné, vyvolávala očekávání právě v souvislosti s Mozartovou operou založenou na vnitřních úvahách postav.
Tomáš Netopil má s Mozartovými operami řadu zkušeností. Orchestr pro Idomenea zredukoval na komorní obsazení, hudební nastudování, kterému nelze upřít vypracování frází, však zůstalo na půl cesty mezi novodobým přístupem a pokusy o historicky poučenou, většinou zvukově subtilnější interpretaci. Škoda, „Mozartovu“ Stavovskému divadlu by pod šéfdirigentskou taktovkou slušel zřetelněji vyhraněný hudební názor. Bez ohledu na pojetí jsou však neomluvitelné chronické nepřesnosti v nástupech orchestru nebo slitá artikulace smyčcové sekce. Těžko odhadnout, zda to byl právě orchestr, který vyprovokoval Martinu Jankovou ve vstupní árii, v níž si trojská princezna Ilia zoufá nad svým osudem, k dramatickému výrazu (a intonačním nepřesnostem). Janková se tak připravila o své hlavní přednosti - mladistvě líbezný soprán a umění dívčí bezprostřednosti. Nejlépe jí nakonec vyšla árie, v níž se Ilia s cudnou zdrženlivostí a něhou svěřuje Idomeneovi, že u něj nachází nový domov. A také svěže, až dovádivě rozehraný duet s Idamantem. I z něho bylo zřejmé, že Hannah Esther Minutillo má chlapecké role zažité a její technicky dobře vedený a intonačně jistý mezzosoprán se právě v Mozartovi dobře uplatňuje. Kontrastem k této dvojici je Elektra ve vášnivém podání Csilly Boross, která znělým barevným sopránem střídá zuřivý vztek a výbuchy zášti.
Válečník intelektuál Libretista Varesco charakterizuje Idomenea jako jednoho z nejoslavovanějších hrdinů trojské války, v koncepci ND dostal tento válečník v podání pěvecky báječného tenoristy Charlese Workmana podobu rozervaného intelektuála, nerozhodného otce, kterého neprozřetelný slib uvrhl do úvah, jak se vyhnout obětování syna. Workman se znělými tenorovými výškami v pianech ovšem naplnil toto pojetí dokonale. Je běžné, že se dnes Idomeneo uvádí v různých úpravách, což má oporu i v tom, že neexistuje Mozartem definitivně autorizovaná verze. Inscenátoři však zpřeházením hudebních čísel popřeli zavedené principy opery seria a jimi nabídnuté řešení nepřesvědčilo.
Základním znakem Oidovy koncepce Idomeneova dilematu byl řeznický špalek se zatnutou sekerou. Působivě prázdnou pastelovou scénu jeho spolupracovníka Toma Schenka s měkkou hrou světel, zrcadlovými odrazy a proměnami struktury podlahy doplňovali vznešeně se pohybující statisté, kteří až s polopatistickou popisností „uzavírali“ do zajetí svých osudů Iliu i Elektru. Tu s větvičkami a květy pro navození iluze milostného hájíčku, jinde s barevnými provazy jako znaky pro krev a vodu nebo s obětními nádobami. Projekce rozbouřeného nebo zklidněného moře na spuštěný čtverec zrcadla tuto popisnost ještě posílila.
Kouzlo, které ze Smrti v Benátkách ve Státní opeře učinilo inscenaci roku, se tentokrát nedostavilo. Hlavně proto, že Oida nenalezl způsob, jak do čisté, sevřené a formalizované scénografie umístit postavy, které zatížil realistickým herectvím a oslabil motivací rozmělněnou do jakési intelektuální šarády. Uznání však zaslouží sbor, který se stal i výraznou vizuální složkou inscenace.
Inscenací Idomenea sice ND vylepšilo pošramocený dojem z Cosi fan tutte, ale průlom, který do zdejší mozartovské interpretace vnesl především David Radok a zopakovali i manželé Herrmannovi, se nekonal.
Wolfgang Amadeus Mozart: Idomeneo
Dirigent: Tomáš Netopil Režie: Yoshi Oida Stavovské divadlo, premiéra 6. 5.
