Estébáci nechtěli ukrýt jen vlastní minulost, ale pokoušeli se i po listopadu uchovat své bývalé kontakty, třeba na ruskou vojenskou rozvědkou GRU. „Podařilo se dohledat dokument, který dokládá, že na rok 1994 byla plánována spolupráce mezi českou a ruskou vojenskou rozvědkou,“ vysvětlil Šticha.
Podle Štichy se příslušníkům předlistopadové vojenské kontrarozvědky podařilo na začátku 90. let „dokonale infiltrovat“ vznikající Vojenské zpravodajství (sloučená vojenská rozvědka a kontrarozvědka) a obsadit vedoucí pozice. Výsledkem bylo celkem 202 pytlů důležitých archivních materiálů, které tito lidé označili za „neoperativní“ a určili je k likvidaci. „Poslední zoufalý pokus o jejich skartaci přišel v roce 1993,“ tvrdí Šticha. Ke zničení dokumentů nedošlo, přesto na 10 let zmizely a nikdo nezainteresovaný o nich nevěděl.
Materiály obsahují například vázací akty, záznamy o schůzkách nebo vyhodnocení spolupráce s agenty komunistické vojenské kontrarozvědky. Podle Štichy je tak nutné opravit celkem 1787 osobních svazků. Úplně nová jména se už sice neobjeví, ale na člověka, který byl až dosud brán jako oběť v kategorii „prověřovaná osoba“, může lehce prasknout, že byl ve skutečnosti agent kontrarozvědky.
Dočasná neexistence dokumentů mohla mít zřejmě vliv na výsledek lustrací a prověrek, i když bezpečnostní ředitel Vojenského zpravodajství Jan Sýkora takový dopad relativizuje. „Nejedná se o zásadní zpochybnění lustrací a bezpečnostních prověrek,“ tvrdí Sýkora.
Za viníka považují zpravodajci Jana Duchka, který vojenskou tajnou službu řídil v letech 1991 až 1993. Komunističtí kontrarozvědčíci ale ve Vojenském zpravodajství vydrželi až do roku 2003. Bývalý šéf Vojenského zpravodajství Miroslav Krejčík letos v únoru řekl MFD, že se tehdy kolem něj pohybovalo ještě zhruba 40 důstojníků StB.
Příslušníci komunistické kontrarozvědky obsadili vedoucí pozice v nově vznikajícím vojenském zpravodajství
