Na podzim 1941 stál Luža na chodbě brněnské právnické fakulty a čekal až se otevřou dveře a stanný soud ho pošle na smrt. Místo soudu šel nakonec na výslech. „Těch 50 minut bylo asi nejhorší chvílí mého života,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Luža. Po šesti nedělích ho gestapo pustilo. V květnu 1942 ale přišel atentát na Reinharda Heydricha a Luža raději zmizel do ilegality. Bál se oprávněně. Jeho otec Vojtěch byl jedním z organizátorů odporu a později se stal nejvyšším vojenským představitelem odboje.
V říjnu 1944 však zastřelili Vojtěcha Lužu čeští četníci. Jeho syn, tehdy zástupce velitele partyzánského oddílu s 850 muži, vedl trestnou výpravu. „Kdyby při výslechu řekli, že litují a jdou námi, vzali bychom je. Neudělali to a jeden Rus je zastřelil,“ vzpomíná Radomír Luža.
Po válce dostudoval v Brně práva a vstoupil do sociální demokracie. Už 29. února 1948 však slyšel v rozhlase, že je vyloučen ze všech veřejných funkcí. Za měsíc emigroval, ale domů se ještě na skok vrátil kvůli plánu na útěk Edvarda Beneše.
Dalších pět let bojoval proti komunismu v řadách československé exilové zpravodajské služby. V roce 1953 z rozvědky odešel a začal na New York University studovat historii. Později přednášel na prestižních univerzitách a publikoval řadu knih.
Do Evropy, konkrétně do Vídně, se vrátil v letech 1960 až 1966. Psal knihu o odsunu sudetských Němců a pracoval v Mezinárodním svazu socialistické mládeže (IUSY). Režim na něj nezapomněl. Ve Vídni ho neustále sledovalo několik agentů a StB mu dokonce odposlouchávala byt.
Luža publikoval řadu politických statí a spolupracoval s Pavlem Tigridem na vydávání časopisu Svědectví. Domů se vrátil 10. ledna 1990 jako funkcionář exilové ČSSD a člen předsednictva Rady svobodného Československa. Podílel se na obnovení sociální demokracie, ale z politiky se stáhl a žije v USA.
