Rozvodové rituály provázejí lidskou civilizaci pravděpodobně jen o málo kratší dobu než manželství. V mnoha kulturách probíhají však v nejrůznějších, často překvapivých formách.
Židovští hodnostáři provedli se mnou před rozvodem pohovor, při kterém se mě neptali jenom na to, jak se jmenuju, ale taky jak mi říkala matka, když jsem byl malý, vzpomíná David Riffkin na ukončení svazku s izraelskou manželkou na pražské židovské obci. „Vyptávali se, jak mi říkala, když jsem zlobil a když jsem byl hodný, a jak mi říkala moje první holka, a jak mi říkají v práci a jakou mám mezi kamarády přezdívku.“
Celý Davidův rozvod byl předem dojednán, ale protože v Praze nebylo dost významných a hodnověrných rabínů, objednala rodina jeho manželky dva z Tel Avivu a jednoho ze Spojených států. Ti měli dohlížet na starověký rituál, ve kterém hraje důležitou roli i zapisovatel.
„Všechno pak na místě sepisoval tradiční písař, který má na to speciální licenci a soupravu málem kaligrafickou, i s husím brkem. Přepečlivě vypisoval takzvaný rozlukový lístek neboli get, což je povolení, kterým manžel propouští manželku ze svazku. Jedno písmenko mu přitom trvalo pět minut a pokaždé, když něco zkazil, zvolal ,Jejda!‘ a musel začít znova. To se stalo celkem třikrát, takže to celé dohromady trvalo sedm hodin,“ směje se někdejší manžel, který si nepřál uvést svoje skutečné jméno. „Nejbizarnější na tom je, že když se rozlukový lístek sepíše, tak ho mám manželce před nimi dát a říct, že ji z manželského svazku propouštím. Ona get vezme, složí, donese ho hlavnímu rabínovi a ten celý dokument roztrhá a hodí do koše.“
Rozvodové rituály provázejí lidskou civilizaci pravděpodobně jen o málo kratší dobu než manželství. Od Chamurappiho zákoníku po internetový dnešek mají sice zániky manželského svazku obdobné důvody - neplodnost jednoho z partnerů, cizoložství nebo vážná choroba v mnoha kulturách rozluku ospravedlňují, probíhají však v nejrůznějších, pro laika často překvapivých formách. Rozvody nejsou ve všech společnostech jen jednorázovým aktem, který stvrzuje církevní nebo státní úředník, a zdaleka nevrcholí jen v soudních síních. Zatímco katolická doktrína považuje manželský svazek za nedotknutelnou svátost, existují kultury, kde se o zániku svazku rozhoduje v pěveckém souboji, a také společnosti, kde muži mohou ukončit své manželství esemeskou po mobilním telefonu.
Okřídlený bonmot tvrdí, že dobrý rozvod je lepší než špatné manželství, ale někdy se dají rozvodem trestat jinověrci anebo jej lze dosáhnout pouhým odstěhováním ze společné domácnosti. Rozvodovost neroste jen v České republice, která s téměř šedesáti rozvody na stovku uzavřených sňatků patří k „nejpokročilejším“ státům Evropské unie. Zánik manželství je dnes fenoménem natolik globálním, že má podle některých studií dokonce vliv i na oteplování planety.
Nejen jménem republiky Prakticky všechny známé kultury manželskou rozluku povolují, i když jejich bohové ve svatých knihách rozpuštění svazku neschvalují: „Bible říká, že se nesmíte dopustit cizoložství, ale zákony státu New York tvrdí, že kvůli rozvodu musíte,“ komentuje paradox právnické podmínky pro zrušení manželství na východním pobřeží dnešních Spojených států Woody Allen.
„Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele,“ píše se ve starozákonní knize Malachiáš, avšak judaistická tradice oficiální zánik manželství promýšlí do nejmenších podrobností: „Součástí talmudu je i traktát zvaný gittin, což znamená rozvod,“ vysvětluje ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. „A ten určuje, že rozvod musí řídit rabínský soud sestávající ze tří hodnověrných rabínů. Rozvodu musí být přítomen také jeden svědek a písař, sofer, který husím brkem a speciálním inkoustem z duběnky dodnes sepisuje na pergamen rozlukový lístek, bez něhož by se žena nemohla znovu vdát.“
Pořadatelé Bohem neschvalovaného procesu přitom nepřehlížejí žádný detail: podle obřadních příruček má být rozvodový dokument sepsán na dvanácti řádcích textu, protože dvanáctka dává v hebrejštině slovo get, jeho písmena se nesmějí dotýkat a manželka si má před přijetím rozlukového lístku sundat všechny prsteny.
Také negativní postoj katolické věrouky k rozvodům manželství - „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ - je církevními autoritami vyargumentován stejně detailně jako možnosti udělení dispensu. Nejsou to ale jen židovské a křesťanské tradice, které dopodrobna rozpracovávají technologii rozvodových výjimek.
„V jednom hadidhsu, tedy vyprávění o tom, co řekl prorok Mohamed, se praví: ,Ze všeho, co je dovolené, Bůh nejvíce nenávidí rozvod‘,“ upozorňuje na zásadní stanovisko islámu profesor arabistiky Luboš Kropáček z filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Islámští právníci podle něj všechny druhy lidského jednání klasifikují do pěti stupňů - od toho, co je přikázané, až po to zakázané. „A v bezprostřední blízkosti zapovězeného se vyskytuje kategorie makrúh: to, co Bůh sice nezakázal, ale co si nepřeje. A do té patří také rozvod manželství,“ upozorňuje Kropáček. Přesto má i islámské právo postup při rozvodových rituálech propracován se stejnou pečlivostí, s jakou Davidovi sepisoval get židovský písař.
Dnešní společnost se pod sociálně-ekonomickými tlaky snaží brát rozvody jako realitu, která se vyvíjí s proměnami manželských rolí i fungováním rodiny. Pro vystoupení z manželství přesto v mnoha zemích dodnes neplatí stejná pravidla pro manžela jako pro manželku. V 67 procentech kultur, o nichž mají antropologové údaje, se snáz mohou rozvést muži. Pokud je ale právo na iniciování rozvodu pro jednoho z partnerů zapovězeno, počítá se častokrát s mechanismy, kterými může ukončení manželství dosáhnout i ten druhý. Třeba tím, že svého partnera k rozvodu prostě vyprovokuje.
„Gandské ženy v Ugandě nemohou iniciovat rozvod přímo, ale mohou třeba opakovanými útěky manžela k rozvodu přimět, a také tuto strategii často využívají,“ upozorňuje kulturní antropolog Jaroslav Skupník z FF UK v Praze. „U Kwomů na Nové Guineji nebo u Fonů v západoafrické Nigerii a Beninu je to zas obráceně. Podobné chování tam uplatňují muži, kteří sami nemohou dosáhnout rozvodu. Prostě své ženy tak dlouho zanedbávají, až s nimi manželky nejsou ochotny žít.“
Praxe tedy mnohokrát dokáže tradiční pravidla obejít a existují kulturní signály, při kterých daná komunita pokládá manželství za ukončené. A říkat komunita je zřejmě na místě, protože rozpad manželství nemusí být pokaždé zpečetěn právním aktem, jak jsme tomu zvyklí z rozhodnutí okresních soudů s hlavičkou Jménem republiky. Pokračování na straně II
Rozvod stokrát jinak
Dokončení ze strany I
Obecně řečeno, kdo potvrzuje platnost manželství, ten také rozhoduje o jeho ukončení, ať už se jedná o rodiče a příbuzné snoubenců, o radu starších, představitele církve nebo o státního úředníka.
Rozhodnutí o zániku manželství ovšem nemusejí vynášet pouze soudci. Častokrát je důležitější, aby je akceptovala místní komunita, jak dokládá i rozluková praxe běžná u Inuitů. „Jsou to lovci a sběrači a existuje strašně málo věcí, které by mohli vlastnit,“ upozorňuje na společenské poměry za polárním kruhem antropolog Skupník. „Jediné, co si občas kradou, jsou manželky. Když k takovému případu dojde, obviní manžel soka a stereotypní sokova odpověď zní: ,Já ji neukradl. Odešla, protože jsi pro ni málo mužem.‘ V ten moment se ovšem sbíhá komunita a nastává vlastně rozvodový proces, při kterém o sobě ti dva dotyční zpívají urážlivé písně. Zpočátku má každá strana podporu svých příbuzných, ale nakonec se členové rodiny jednoho z nich neubrání smíchu a jejich původní favorit ztrácí podporu.“ I když možná není spravedlivé, že zvítězí ten výřečnější, není od věci si připomenout, že i v evropské kultuře častokrát vyhrává majetkové spory při rozvodu ten, kdo má výřečnějšího advokáta.
Jinde ovšem ukončení manželství nemusejí předcházet ani dramatické scény za přítomnosti sousedů. Ghanské Ašantky se například mohou rozvést, když je manžel bez uvedení důvodu tři měsíce mimo domov, aniž by svou ženu po tu dobu materiálně zaopatřil. I v éře opakovaných soudních stání a smírčích řízení na jiném koutě planety platí, že kde není odpůrce, nemusí být ani navrhovatelka.
Rozvody podle šaríi Rozvody bez soudu umožňuje i islámské právo šaría při takzvaném zapuzení manželky, kdy manžel třikrát prohlásí: „Jsi rozvedená“. Tím manželství zaniká. Pravidla z klasických příruček pro takový způsob ovšem zahrnují čekací dobu tří měsíců, anebo, pokud je dotyčná žena s manželem těhotná, až do porodu. A během této lhůty může manžel své rozhodnutí vzít zpět. Přestože tahle tradice dává muslimským manželům ve srovnání s evropským rodinným právem volnou ruku, statistiky nenasvědčují, že by v islámu byla vyšší rozvodovost, právě naopak.
Zapuzení manželky bývá podle odborníků materiálně nákladné, protože do manželské smlouvy se v islámu kromě vždy povinné materiální složky mahr (jakési obdoby mužského věna) častokrát vkládá takzvaný opožděný mahr, který funguje jako pojistka právě pro případ rozvodu, protože musí být manželce vyplacen.
„Domnívám se, že muslim by se dnes takto nerozváděl zejména v případech, kdyby mu už ta žena dala nějaké dítě. To by se všeobecně považovalo za nemorální. Důležité je, že veřejné mínění mluví ve prospěch zachování takového svazku, což třeba v Čechách, kde je dnes mnohonásobně vyšší rozvodovost než v muslimském světě, už dnes tolik neplatí,“ říká arabista Kropáček a upozorňuje také na případy, kdy muslimové vstupují do manželství s Češkami, které o opožděném mahru nemají ani tušení. Proto by také ve svých manželských smlouvách podobné pojistky hledaly před rozvodem zbytečně.
Dalším případem z muslimského světa, kdy rozvod nevyžaduje soudní asistenci, jsou manželství na dobu určitou, která jsou dodnes pěstovanou specialitou zejména v šiítském Íránu. Tento svazek má původ v dobách válečných nebo když muži odjížděli za obchodem z domova i na několik měsíců. Aby se v tomto období manžel nedopouštěl nemanželského styku a uchránil se prostitutek, může v islámském světě uzavřít - třeba na pouhé dva nebo tři měsíce -další svazek na dobu určitou. „Islám si hodně potrpí na to, aby mezilidské vztahy byly regulované,“ vysvětluje Kropáček. „Je zaregistrováno, že ten a ten muž se od tehdy do tehdy oženil s tou a tou ženou, a manželství pak v určenou dobu zaniká. Takové opatření má výhody i pro dotyčnou manželku, neboť ta může mít jistotu, že kdyby z jejich styku vzešlo dítě, má od otce materiální zabezpečení.“
Šaría v mnoha případech působí na Evropany exotickým až středověkým dojmem, ale jak si potom vysvětlit, že ve Spojených arabských emirátech, Egyptě, Dubaji nebo dalších muslimských zemích počítá právo i s něčím tak progresivním, jako jsou rozvody pomocí mobilního telefonu? Podle Kropáčka jde hlavně o to, že se někteří lokální muftíové chtějí svou pružnou reakcí na technologický pokrok zviditelnit. „V dnešní době se někteří muslimští hodnostáři snaží veřejnosti ukázat, že dokážou s novinkami držet krok. Můžou rozvod esemeskou povolit vydáním právního dobrozdání fatwa v souladu s obdobnými příklady z muslimských zákoníků na základě analogie. Jako když zakazují muslimům drogy a argumentují tím, že působí na lidský organismus podobně jako zapovězený alkohol,“ vysvětluje znalec arabského světa, proč někteří vykladači islámského práva považují tři textovky za stejně právoplatné završení rozvodu jako tisíce let vyslovované zapuzovací formule.
Islám, který se kdysi úspěšně šířil z arabských zemí díky své toleranci vůči jiným vyznáním, používá však dnes stále častěji rozvod jako trest pro jinověrce. „Na základě platného šariatského práva musí být žena muslimka provdána za muslima,“ připomíná Kropáček. „A pokud je její manžel obviněn, že odpadl od islámu, manželka s ním nemá žít a musí se rozvést. To se stalo například egyptskému univerzitnímu profesorovi Abú Zajdu Nasrovi, ale jsou známy další příklady z Kuvajtu i odjinud.“ Islámský rozvod jako trest se podle Kropáčka rozmohl v 90. letech minulého století namísto tradiční šariatské zvyklosti, která za odpadlictví požadovala trest smrti.
Podobně jako islámské právo rozlišovalo mezi odvolatelným a neodvolatelným zapuzením manželky, i v českých zemích měl platný právní řád ukončení manželství „odstupňována“. Zatímco současnou podobu rozvodů zná místní legislativa až od roku 1950, zákonodárství Rakouska-Uherska ještě rozeznávalo dvě formy rozvázání manželského svazku: „rozvod od stolu a od lože“, po kterém právní svazek manželství trval, takže manželé byli dál povinni zachovávat manželskou věrnost, a „rozluku“, která jim nebránila v uzavření nového sňatku. Definitivnější rozluka se přitom v českých zemích povolovala jen židům a evangelíkům.
Rozlišení forem zániku manželství převzal i prvorepublikový Zákon o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství z roku 1919. Legitimní důvody pro ukončení svazku byly tehdy v legislativě přesně uvedeny na několika příkladech, jako třeba cizoložství, nejméně tříletý žalář (nebo nižší sazba trestného činu svědčícího o zvrhlé povaze), navyklé nadužívání nervových jedů a padoucnice s nejméně šesti záchvaty ročně. V podstatě se podobají dodnes uznávaným důvodům, platným ve většině známých společností, i když do rozvodového slovníku přibylo citové týrání, krize středního věku nebo workoholismus partnera.
I v současnosti se ale vyskytují případy, kdy k rozvodu stačí „sbalit kufry“ - a nejen manželovi. U tichomořských Karibasů se například manželka může odstěhovat zpátky k rodičům, a když tam je dostatečně dlouho a manžel ji nenavštěvuje a ani nepošle dárky, pokládá komunita jejich manželství za rozvedené. „Všeobecně platí, že snazší je vždy rozvod brzký a u bezdětného páru. Velice často fungují některá manželství na zkoušku, a když se ukáže, že tam něco nefunguje, tak se rozejdou,“ říká Skupník. „Malajští Ibanové se často rozvádějí, ale jakmile jednou založí rodinu a uvažují o rozvodu, příbuzní se je snaží přesvědčit, aby spolu zůstali kvůli dětem.“
Vliv veřejného mínění na zachování manželství je ovšem v rozvinutých demokraciích s rostoucí rozvodovostí většinou minimální. Tlak příbuzných na znesvářené partnery je podle Skupníka mnohem silnější například ve společenstvích třetího světa, kde funguje princip takzvané kompenzace za nevěstu, kdy její odchod vynahrazuje ženich rodině nevěsty například dobytkem. V případě rozvodu by totiž museli rodiče nevěsty „ženichovo věno“ vrátit, což nemusí být vždy jednoduché. V takovýchto společnostech, jako jsou keňští Kikujové nebo Nuerové v Súdánu, už totiž mezitím mohla rodina dávno vyženit dalšího syna i s nově získaným stádem. Vyžadovat dobytek zpátky by mohlo způsobit další sérii rozvodů a rodinných krachů.
Epidemie, na kterou si zvykneme Rozvody, které se dnes do hlavních zpráv dostávají nejčastěji v souvislosti s celebritami, jako je Pamela Andersonová, Paul McCartney nebo Jiří Paroubek, jsou jen špičkou téměř celosvětového ledovce. Příklady Španělska nebo Japonska, jež v uplynulých letech rozvodové zákony liberalizovaly, ukazují, že poptávka po rozvodech roste i v tradičně konzervativních zemích bez ohledu na společenské postavení manželů.
Zákaz rozvodů zrušila roku 1977 Brazílie, v rámci EU zůstává bezrozvodovou baštou pouze Malta (povoluje jen soudní odluku, kdy spolu manželé nemusejí sdílet společnou domácnost) a od roku 1997 se mohou oficiálně rozvádět i občané katolického Irska. Rakousko loni v listopadu pořádalo první rozvodový veletrh na světě, kde kromě advokátů a notářů inzerovaly své služby i soukromé detektivní kanceláře nebo laboratoře na testování DNA. S rostoucí rozvodovostí může zánik manželství představovat dobrý byznys pro kdekoho.
Češi v trendu hledání nových začátků rozhodně nezaostávají. S téměř šedesáti rozvody na sto uzavřených sňatků patří Česko spolu s Belgií a Estonskem k nejrozvodovějším zemím EU. Demografické údaje Českého statistického úřadu za první tři čtvrtletí roku 2007 naznačují, že celkově se loni rozvedlo o další dva tisíce manželství víc než v roce předešlém.
Zvýšený počet rozvodů se zdá být fenoménem natolik globálním, že se mu věnují i sociální ekologové. Na americké Michigan State University například loni publikovali výsledky výzkumu, který se dokonce snaží kvantifikovat vliv rozvodů na globální oteplování. Studie vypočítává zvýšenou spotřebu energií a vody danou rozstěhováním partnerů do různých domácností a tvrdí, že jen ve Spojených státech se tak za rok 2005 spotřebovalo o 73 miliard kilowatthodin a 23 miliard hektolitrů vody navíc. „Vlády všech zemí světa by proto při přehodnocování ekologické politiky měly brát v úvahu i důležitý faktor rozvodů manželství,“ tvrdí spoluautor výzkumného projektu profesor Ťien-kuo „Jack“ Liu.
Klasičtí sociologové nicméně za rostoucí rozvodovostí vidí hlavně postupný rozpad tradiční rodiny a nevyhnutelnou daň rostoucí míře osobních svobod. Během pouhých několika dekád přestává být rozvod stigmatem a rozpad manželství v mnoha západoevropských kulturách pochopitelně získává stejně papírový nádech jako sňatek.
„Za rozvodový obřad tehdy zaplatila manželčina rodina asi devět set dolarů, i když celý ten tradiční proces, který jsme podstoupili, nemá už dneska podle mě žádný smysl,“ vzpomíná David. „Byla to stejně jen předem dohodnutá formalita, kterou přizvaní rabíni z Izraele a Ameriky spojili v Praze s užitečným. Zatímco písař sepisoval rozlukový lístek, odešli si do města nakoupit nové klobouky z Tonaku.“
***
Prakticky všechny známé kultury manželskou rozluku povolují, i když jejich bohové ve svatých knihách rozpuštění svazku neschvalují
Někteří muslimští hodnostáři se snaží ukázat, že drží krok s novinkami. Můžou rozvod esemeskou povolit vydáním fatwy v souladu s obdobnými příklady z muslimských zákoníků. Luboš Kropáček arabista, FF UK v Praze
Všeobecně platí, že snazší je vždy rozvod brzký a u bezdětného páru. Velice často fungují některá manželství na zkoušku, a když se ukáže, že tam něco nefunguje, tak se rozejdou. Jaroslav Skupník antropolog, FF UK v Praze
Jen v USA se za rok 2005 spotřebovalo o 73 miliard kilowatthodin a 23 miliard hektolitrů vody navíc kvůli rozvodům. Vlády by proto měly brát v úvahu i vliv rozvodů na ekologii Ťien-kuo „Jack“ Liu Michigan State University
Ilustrace z knihy Církevní právo dnešních židů (Frankfurt, 1748) zachycuje i výjevy z tradičního židovského rozvodu. Manžel písařovi předává psací načiní a manželka pláče (vlevo nahoře). Rabínský soud přemlouvá manžela, aby si rozvod rozmyslel (vpravo nahoře). Manžel hází manželce rozlukový lístek (vlevo dole), který manželka chytá (vpravo dole) a při vstupu do dalšího manželství může getem prokázat, že je řádně rozvedená.
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktor Orientace LN
