Český svaz tělesné výchovy minulý týden vypustil prostřednictvím Hospodářských novin do veřejného prostoru jako pokusný balonek záměr zbourat velký strahovský stadion a penězi získanými z prodeje pozemků financovat sport v Česku. Nakonec se sice ukázalo, že ČSTV ještě svůj projekt nikomu nepředložil a kompetentní instituce (magistrát, památkáři) jsou spíše proti, nicméně věc vyvolala značnou pozornost (snad také proto, že do začátku povodní vládla okurková sezona).
Stadion, který známe pod názvem Strahovský spartakiádní, je ve skutečnosti sokolský. Spartakiády organizované v letech 1955–1985 v pětiletých cyklech (s výjimkou roku 1970) byly do velké míry úspěšným pokusem komunistického režimu přivlastnit si a neutralizovat sokolské myšlenky. Nechuť k této monstrózní podívané by nám však neměla zakrývat, že sokolské ideje a tradice jsou velmi pozitivní.
Ne každý to ovšem dokáže pochopit. Bohumil Doležal ve svém blogu napsal, že „Sokol byla tělovýchovná organizace, vzniklá v druhé polovině 19. století podle německého vzoru jako jakási náhrada za to, že paravojenské organizace,národního‘ charakteru se ve staré monarchii příliš netrpěly“. Slety podle něj „nabyly za první republiky výrazně megalomanský charakter. Bylo to něco jako výstražné zabarvení, kterým se některá zvířátka snaží bránit před predátory. Tisíce lidí dělají na povel kotrmelce: to je pane něco! Národní sebevědomí to možná trochu pozvedlo, na predátory to velký dojem neudělalo.“
Doležalovo shrnutí sokolství je jen jeho špatná karikatura. Ve skutečnosti nebyl Sokol „paravojenskou organizací“, ale celonárodním hnutím, které se výrazným způsobem podílelo na disciplinaci české občanské společnosti. Tyršovy zásady pozitivně ovlivnily utváření českého moderního národa. Hromadná cvičení na sletech byla zcela dobrovolnou demonstrací národní jednoty. V historii české měšťanské společnosti najdeme máloco tak jednoznačně pozitivního, jako byl Sokol.
Vraťme se ale k nešťastnému stadionu. Bohumil Doležal má pravdu v tom, že je to „chátrající monstrum“. Ale na druhé straně je to také monumentální památka, zhmotnění idejí a snů, které dnes již sice nesníme, které ale měly výrazný vliv v našich dějinách. Zbořit ho by bylo projevem skutečného barbarství.
Vpátek zemřel britský historik Tony Judt. Jeho dílo 17. července připomněl v příloze Orientace Zdeněk Suda. Česky vyšla jediná Judtova kniha, olbřímí Poválečná Evropa. V jejím závěru se autor zamýšlí nad problémem paměti při rekonstrukci starého kontinentu. Ten byl podle něj záměrně budován na „zapomínání jako způsobu života“. Zlom přinesl až rok 1989, po němž nastal „nadbytek rozpomínání“. Tato vlna ale prý po čase zase opadne: „Jistá míra opomíjení, a dokonce zapomínání,“ píše Judt, „je nezbytnou podmínkou zdraví společnosti.“ Je ale projevem zdraví české společnosti to, že zapomněla na Sokol?
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
