Ježíš, Platon, Sade, Diogenes.
Tito čtyři filozofové nám mohou personifikovat čtyři neslučitelné přístupy k bratřím Mašínům.
Žádný národní konsenzus v této věci nemůže nikdy nastat. Lze se jen smířit s nepohodlnou nejistotou, která je nedílnou součástí otevřeného vědomí a podmínkou snášenlivosti.
Oskupině bratří Mašínů bylo řečeno tolik, že reakce jsou stejně zajímavé jako jejich osud. Svůj názor na Mašíny vyjadřují nejen intelektuálové v médiích a štamgasti v hospodách. Slyšet se nechal dokonce i věčně němý muž z ulice při svých cestách veřejnou dopravou. To už je co říct, když promluví dokonce i bytost tak programově obezřetná. Bylo by chybou nechat utéct příležitost pochopit, s kým máme tu čest. Nebo nemáme?
Protože ti, kdo v Mašínech viděli třídní nepřátele a záškodníky, a nebylo jich málo, už vymřeli, změnili postoj, nevyplatí se jim podobný názor zastávat nebo se neodvažují ceknout, lze bez rizika omylu prohlásit, že Mašínům právo na protest nikdo neupírá. Debata se točí pouze okolo toho, jakými prostředky je správné a možné se bránit pár let po válce běsnící mašinerii v zemi, kde byla vláda zvolena velkou většinou. V roce 2010 jsou názory nevyhnutelně podbarveny událostmi následujících desetiletí. To jest likvidací kultu osobnosti, táním, ruskou okupací, normalizací, nečekaným rozkladem SSSR a postkomunistickou periodou. Vlastní zkušenosti obejít nelze, dosáhnout lze nanejvýš podmíněné objektivity. Pohled se mění podle toho, zda mluvčí patřil k normalizátorům, znormalizovancům nebo těm, kde se snažili nepřátelskému režimu nějakým způsobem vzdorovat. Ti, kdo komunismus na vlastní kůži nezažili, odvíjejí své postoje od obrazu, který o sobě mají. Nemuselo jít o odpor politický. Výhoda totality je v tom, že za nepřátelský akt je považováno vše, co není v souladu s momentální stranickou linií i tehdy, když její představitelé už pouze blábolí. Již nepapouškovat oficiální nesmysly, účast na nepovoleném představení, sebevzdělávání nebo na cenzuře vymámenou knihu lze považovat za projev vzdoru.
Možností bylo mnoho, přesto zástupy lidí, kteří proti režimu nehnuli prstem, jsou značně početné.
Je zcela běžné, že po válce se vyrojí generálové i novopečení hrdinové. Nikdo od znormalizovanců nečeká, že budou oplývat pochopením pro ty, kteří neohnuli hřbet.
Kolektivní humanisté K Mašínům je možné zaujmout zhruba čtyři odlišné postoje.
Pořadí dle odhadovaného počtu zastánců je následující:
Zdaleka největší počet lidí zastává názor, že Mašínové zvolili příliš silné prostředky, a tudíž nepatří do slušné společnosti. Jsou rozkročeni mezi sympatií (ano, zlu je třeba vzdorovat) a soucitem (vždyť zabili obyčejné pěšáky, tedy bytosti jako vy nebo já). Slupkou neobratných a emotivních deklarací prosvítá přístup hlásaný Ježíšem: každá lidská bytost má nárok na pochopení a odpuštění, lépe nastavit druhou tvář než vrátit ránu, v každém je něco dobrého, právo soudit má pouze Bůh, dobrý skutek omlouvá i velký zločin (Dostojevského cibulička darovaná vyvrhelem žebrákovi). Tento přístup je možné označit jako kolektivně humanistický.
Protože jedinci jsou v tomto pojetí zaměnitelní, je hlavním kritériem prospěch celku, obecné blaho, veřejný zájem. Nejstručněji ho vyjádřil Adam Michnik: „Národní smíření je vyšší hodnota než spravedlnost.“ Z tohoto pohledu i sebemenší gesto nabývá etický rozměr, a proto zastánci tohoto postoje neustále hledají etiku platnou pro všechny. Pak je ovšem vyloučeno ptát se po kvalitách bytostí, které tvoří celek, s nímž má nepřizpůsobivý jednotlivec srovnat krok, protože společenství je jedinci nadřazeno i tehdy, když v něm převažují vykonavatelé zločinných rozkazů a plniči latrín, abych použil výraz Leonarda da Vinciho. Hodnoty, které z podobného přístupu vyplývají, vyznávají jak disidenti, tak monarchisté: lid je v zásadě dobrý, proto je třeba mu sloužit a v případě potřeby se pro něj obětovat, ale potřebuje vedení. Odtud je již jen krůček k omezení svobod, když si to zájem celku vyžaduje. Věc o to snazší, že o tom rozhodují ti, kdo se za mluvčí celku prohlašují. Tento postoj nepostrádá logiku, ovšem pouze tehdy, když člověk uvěřil v život posmrtný a poslední soud.
Neřešitelné potíže začínají ve chvíli, kdy stejný přístup začnou prosazovat kryptokřesťané, kteří sice nevěří v peklo a nebe, do kostela nechodí, nedokážou odříkat ani desatero, zato jsou pevně přesvědčeni, že „něco, co nás přesahuje“, být musí, že křesťanská etika je jediná možná a správná, případně že všechny etiky mají společné jádro. Platonovi potomci Druhý možný přístup ztělesňují idealističtí kolektivisté. Tito potomci Platona jsou přesvědčeni, že vše na zemi má svůj předobraz v ideálním světě idejí. Protože veškerou svou naději vkládají do existence jakéhosi přirozeného světa, v němž je dobro a zlo zřetelně odděleno, je jejich svět plný temných abstraktních sil, proti nimž je jedinec bezmocný. Karl Popper podrobně doložil, co podobný přístup obnáší. To, co spojuje Platona s Marxem, Leninem, Adamem Smithem i posledním astrologem, je právě jistota, že existují mechanismy, které vládnou našimi osudy. Etika má roli podružnou, důležité je rozpoznat zákonitosti. Pak už není důležité, jestli se jedná o ideální stát, historickou nutnost, volnou ruku trhu nebo třeba v kterém domě se nachází Saturn. To, co dokáže víra v historickou nutnost, předvedl názorně Lenin a jeho soudruzi. O tom, kam vede víra ve všemohoucnost trhu, jsme průběžně informováni. Podle této logiky by se měla na Titaniku přidělovat místa v záchranných člunech podle toho, kolik je za ně kdo ochoten zaplatit. Přesto i v tomto případě je třeba podřídit své chování celku. Obyvatelé země nejsou občany, ale živým organismem s vlastními nároky a potřebami. Lhostejno jestli je tvořen opatrnými vyčkávači, nebo lidmi, kteří se brání se zbraní okupaci.
V této logice je jasné, že Mašínové stojí na špatné straně. Jejich boj je odsouzeníhodný, nikoli proto, že je morálně vadný, ale protože je neúčinný, protože „náklady“ neodpovídají výsledku. Etické problémy jsou méně důležité než problémy politické, vojenské, obchodní, společenské... Z tohoto pohledu je vyloučeno zahlédnout podobnost mezi Mašíny a Palachem, ačkoli i on chtěl, způsobem, jenž považoval za nejúčinnější, vytrhnout své spoluobčany z pasivity, do níž po krátkém vzepětí opět upadali. Rozdíl je spíš v dobových souvislostech, v nichž působili. Podstatné je to, že Mašínové i Palach byli ochotni se obětovat pro své spoluobčany, protože se domnívali, že si to zaslouží.
Egoističtí individualisté Třetí přístup je přístup egoisticko-individualistický. Vyznavači této logiky se rekrutují z lidí, pro něž je hlavním kritériem uspokojování vlastních biologických potřeb a pudů. Kulturní nadstavba pro ně existuje stejně málo jako zájem o ty, kdo nejsou členy rodiny jak v doslovném, tak i přeneseném slova smyslu. Mašíny mohou klidně obdivovat, třeba i knihu si o nich koupí, protože je vnímají stejně odděleně od svého ega jako sedm statečných. Mezi já a ostatními existují pouze vazby na bázi uspokojování vlastních potřeb. Jakékoli sebeomezení je z jejich perspektivy zcela vyloučené, což jim nebrání opájet se hrdinskými činy z bezpečí bedlivě chráněných domovů.
Filozof, jenž je umožňuje uchopit a pochopit, je markýz de Sade se svým siamským dvojčetem Sacher-Masochem. Sade, nebohý onanista, podřizování celého světa vlastním rozkoším rozhodně nevymyslel, pouze mu díky svým spisům poskytl jméno.
Mimochodem právě o tento značně rozšířený lidský typ se rozbíjejí oba druhy kolektivistického pojetí světa, o nichž už byla řeč. Je to on, kdo usvědčuje vyznavače kolektivních řešení z omylu. Možná postaveném na ušlechtilých úmyslech, ale to na podstatě sporu nic nemění. Odtud obrovské intelektuální úsilí, jak existenci těchto pasivních, zneužitelných, sobeckých, zbabělých, přizpůsobivých bytostí alespoň zamlžit, rozpustit v soucitu, zahalit do pochopení, když už se ji nedaří popřít.
Humanističtí individualisté Čtvrtý a poslední přístup ztělesňují humanističtí individualisté. Jejich přístup má výhodu koherentnosti. Ten, kdo člověka považuje za jednoho z mnoha živých tvorů, který se od ostatních odlišuje tím, že si může vybrat místo, jaké na etické stupnici zaujme, nemá možnost svádět vinu na někoho jiného nebo na dobu, režim, prostředí, temné mocnosti... Kritériem, jímž okolí posuzuje, jsou skutky a slova. Nikoli abstraktní idea člověka ani uctívaný chudý duchem, uražený a ponížený, nádoba křehká, drcená dědičným hříchem, chudák nepoučený, hříčka v rukách osudu, nad nímž je možné lomit rukama a zachraňovat ho třeba i proti jeho vůli, ale ani nepopsaný list, který nutno usměrňovat, nebo zrůda, jíž je třeba vládnout pevnou rukou. Výsostně konkrétní člověk z masa a kostí, se svými slabostmi i schopnostmi, vybavený vůlí i poněkud nepěknými sklony, sužovaný požadavky těla, omylný a váhající, schopný studu, sebeomezení i sebepřekonání. Tento tvor se podobně jako Diogenes nezabývá úvahami o povaze společnosti, protože z jeho pohledu nic takového jednoduše neexistuje. On hledá především způsob, jak žít v obklíčení tvářemi, které v něm vzbuzují obdiv, lásku, sympatii, opovržení nebo nenávist. Každý z těchto citů je třeba si zasloužit.
V takovém člověku musejí bratři Mašínové vzbuzovat pochopení i tehdy, když jejich přesvědčení považuje za scestné, blízkost, i když žije v jiné době, úctu, i když už zná výsledek jejich nerovného boje, a především empatii, protože si dokáže představit utrpení, jímž museli projít.
Mašínové se nepochybně domnívali, že splnili svou povinnost. To o sobě každý říct nemůže. Diogenes vidí svou povinnost v snaze měřit všem stejným metrem. On by stál na jejich straně, i kdyby se jim do cesty připletl jeho vlastní otec, který se zbabělostí připravil o úctu. Existují i lidé, jimž se podařilo zasloužit si nanejvýš lhostejnost. Nevidět v každém oběť doby, prostředí, režimu nemusí být nutně projev sebestřednosti, může to být i důkaz odlišného přístupu ke světu. Diogenes sestoupil dost hluboko a pronikl do záhybů duše jako málokdo, aby věděl, že lidské fyzické, intelektuální a citové možnosti jsou závratné. Není jeho chyba, když je jejich nositelé nevyužívají. Koneckonců on člověka nestvořil.
Etik je mnoho a každá má své příznivce. Jednota pohledů je předem vyloučená, protože by si vyžadovala dohodu o tom, o co v padesátých letech vlastně šlo. Řádila zde studená občanská válka? Tomu by nasvědčovalo i prohlášení o zločinnosti komunistického režimu. Jestliže byla hranice takto zřetelná, kam se poděli zločinci? V tom případě nebylo možné zůstat neutrální a otázka dovolených a nedovolených prostředků není na místě. Na bojišti se také voják neptá protivníka, kolik má dětí, než do něj zapíchne bodák. Nebo zde spíše vládl státní teror, v němž šlo o život, a mimikry představovaly nezbytnou, tudíž oprávněnou podmínkou přežití? Nebo to byla doba, kdy sice docházelo k přehmatům a omylům, ale úmysl vytvořit spravedlivější společnost byl opravdový? V tom případě se ocitáme na území relativizace a podmíněnosti. Odpuštění přestává být absurdní. Nebo je to období, kdy na poctivý, pracovitý, holubičí národ dopadla surová tlapa zaostalého ruského medvěda a vnutila mu svou vůli? V tom případě je ovšem otázka, odkud se vzalo tolik kolaborantů, proč ještě v období normalizace, kdy už šlo pouze o kariéry a sociální postavení, byl vzduch otráven tak mohutnými výpary servility a devótnosti?
Protože se jedná o pohledy zcela neslučitelné, nelze doufat v národní jednotu a je nutné se smířit s nepohodlnou nejistotou, která je nedílnou součástí otevřeného vědomí a podmínkou snášenlivosti. Pravda nemůže zvítězit, protože jsou oblasti, v nichž žádná pravda prostě neexistuje. Naštěstí. Svou etiku si vybírá každý sám podle svých sklonů, temperamentu, výchovy, věku a zkušeností i tehdy, když jména Ježíš, Platon, Sade a Diogenes v životě neslyšel. Jsou hodnoty, které se předávají, aniž by si to příjemce vůbec uvědomoval. Je však lepší vědět, k čemu se vlastně hlásím, na co navazuji a co odmítám. Nakonec stejně vášně vyprchají a zneklidňující příběh se promění v legendu, z níž budou moci budoucí generace čerpat archetypální uspokojení o statečnosti národa, z něhož pocházejí.
***
Autor (* 1954) žil od roku 1979 v Paříži. Vydal na dvě desítky beletristických a esejistických knih, v poslední době prózu Olej do ohně (2007), esej Mýtus o Lynkeovi (2008) a rozhovor s Karlem Halounem Otrava krve (2009).
Zástupy lidí, kteří proti režimu nehnuli prstem, jsou značně početné. Je zcela běžné, že po válce se vyrojí generálové i novopečení hrdinové. Nikdo od znormalizovanců nečeká, že budou oplývat pochopením pro ženy a muže, kteří neohnuli hřbet.
O autorovi| Lubomír Martínek spisovatel a esejista
