Nikdy v minulosti nebyl technický pokrok tak rychlý jako dnes. S údivem jsem si přečetl, že nový model herní konzole PlayStation je výkonnější než superrychlé počítače z počátku 90. let.
Pozor, nemluvíme o elektronkových mašinách z let šedesátých. Devadesátky byly „včera“, kdy už počítače patřily k našim životům. A přesto je změna, která se s nimi za dekádu a půl udála, neuvěřitelná.
Pamatuju se, že jsem si první pécéčko koupil v roce 1991. Mělo pevný disk o kapacitě dvacet megabytů. Dnes dostávám takhle velké e-maily. Tehdy se mi to zdálo jako nekonečné množství paměti. Vždyť předešlý počítač, na kterém jsem pracoval v jednom výzkumném ústavu, pevný disk neměl. Jen dvě zdířky pro diskety. Do dolní se strkala disketa s operačním systémem, do horní program a data.
V polovině 60. let spoluzakladatel firmy Intel Gordon Moore předpověděl, že se počítačový výkon bude každé dva roky zdvojnásobovat. Říká se tomu exponenciální růst. Pokud tehdy auta jezdila maximální rychlostí přes sto kilometrů v hodině, a kopírovala by vývoj tohoto tempa, blížila by se dnes jejich maximální rychlost rychlosti světla.
A Moorův odhad se ukázal být ještě konzervativní. Zjistilo se, že výkon počítačů se zdvojnásobuje jednou za osmnáct měsíců. Mnohokrát jsme slyšeli, že Moorův zákon narazí na fyzikální limity materiálů a vývoj se přinejmenším zpomalí. Zatím ale ten moment zůstává v nedohlednu. Co pro nás raketově se rozvíjející doba znamená? Dává nám tisíckrát víc než před lety? Umějí toho počítače víc? Upřímně řečeno, nikoliv. Drtivá většina z nás dělá na počítači zhruba to samé jako počátkem 90. let. Píše texty, vede účetnictví, hraje hry. Už dekádu také e-mailujeme a surfujeme na internetu. Co se změnilo? Na stole máme mašiny, které se od těch před patnácti lety liší jako airbus od rogala.
Ano, dnešní počítače umějí pouštět hudbu a video, pomocí počítačů i fotografujeme, ale to všechno jsme jiným způsobem dělali i předtím. Těžko můžeme hovořit o revoluci, která by nám změnila život.
Dostal jsem od jednoho čtenáře e-mail, který začínal větou: „Vlastním počítač, a to už tři roky.“ Následoval výčet toho, k čemu muž počítač používá a jak je s ním spokojen. Přiznal, že je staršího věku a že trvalo dlouho, než se ke koupi odhodlal. Ale pak už nelitoval.
Hezký, pozitivní e-mail! Jenže z jeho druhé poloviny byla cítit úzkost: „Děti i vnoučata tvrdí, že mám počítač příliš dlouho a že bych si měl koupit nový. A tak se chci zeptat: Je ten můj ještě dobrý?“ Na závěr dopisu byla značka, jméno modelu a rok výroby.
Okamžitě jsem začal psát, že jeho konkrétní počítač neznám, ale že pokud je s ním spokojen, tak ho přece měnit nemusí. Pokud počítač slouží, není důvod se ho zbavovat.
Ale v půlce psaní jsem se zarazil. Opravdu to platí i pro moderní technologie? Spočítal jsem, že od zmíněné koupě v roce 1991 vlastním už devátý počítač. A to nepočítám ty, které jsem dostával v práci. Ale netýká se to jen počítačů.
Máme doma šuplík, ve kterém je asi dvacet starých, nepoužívaných mobilů. I s nabíječkami, někdy i dalším příslušenstvím. A to jsme jen čtyřčlenná rodina. Co ty telefony uměly? Telefonovat a posílat textové zprávy. Co umějí ty dnešní? V zásadě to samé. A spousty dalších zbytečností. Třeba fotografovat.
Je to do určité míry výsledek naší rozmařilosti, ale nechali jsme se také vlákat do bludného kruhu tohoto průmyslového odvětví. Lépe řečeno jsme jeho rukojmími. Výrobci programů nás zásobují zbožím, které umí plus minus to samé jako před patnácti lety. Funguje ovšem jen na tři roky starých počítačích! Jako by se každé tři roky začal prodávat nový typ benzinu, a aby člověk mohl jezdit, musel by si koupit nové auto. Že to staré perfektně funguje a může ještě deset let sloužit? Na to zapomeňte.
Možná stropem technologického růstu nebudou fyzikální limity, ale neochota zákazníků hrát dál tuhle pošetilou hru s počítačovým průmyslem. Dobrým příkladem je operační systém Vista. Nebyl důvod, aby ho firma Microsoft uvedla na trh.
Předešlý operační systém Windows XP funguje stejně dobře, zákazníci se však začínají bouřit. Jeden americký časopis inicioval petici „Zachraňte XP“, ve které Microsoft vyzývá, aby výrobu předešlého operačního systému nezastavoval.
Třeba nás k přehodnocení vztahu k technologiím přivede i módní „zelená vlna“. Šuplíky s použitými telefony, počítači a dalším harampádím jsou nepochybně v mnoha domácnostech. Co s nimi budeme dělat?
A přitom jsou to plně funkční předměty. Jako opékač topinek, který má doma anglická důchodkyně Joan Lopesová. Koupila ho před šestapadesáti lety ... a stále ho používá! „Opravdu jste žádný díl nemusela vyměnit za novější?“, ptal se jí nevěřícně reportér deníku Daily Mail. „Ach ano, máte pravdu. Museli jsme koupit nový elektrický kabel.“
Ale ani za boha si nemohla vzpomenout, jestli to bylo v 60., nebo 70. letech.
***
Umějí toho počítače víc než před patnácti lety? Upřímně řečeno, nikoliv. Možná stropem technologického růstu nebudou fyzikální limity, ale neochota zákazníků hrát dál tuhle pošetilou hru s počítačovým průmyslem.
O autorovi| Miloš Čermák, novinář
