Vúvodu románu Bílý král se chlapec přezdívaný Džata loučí s otcem, jehož „kolegové“ odvážejí pryč. Jedná se samozřejmě o tajné policisty, kteří reagují na otcův podpis jakési petice.
V souvislosti s tímto na dlouho posledním setkáním malý vypravěč mimo jiné říká: „… vyjeli hned, co se za tátou dvířka zabouchla, a já jsem popadnul brašnu, otočil se a zamířil ke schodišti, protože jsem získal nového útočníka do svého knoflíkového fotbalového mužstva a chtěl jsem si vyzkoušet, jestli opravdu klouže stejně dobře na voskovaném plátně jako na lepence, a tak jsem tam nezůstal stát, ani jsem nezamával a nedíval se za tím mikrobusem, nepočkal jsem, až zmizí za rohem.“ Možná to táta přece jen je Akcentována je zde tedy nikoliv děsivost situace samé, ta je dětskýma očima přehlédnuta, nepochopena. Naopak je dosaženo znásobeného efektu, protože čtenář je zděšen tím, že si malý vypravěč děsivost okamžiku neuvědomuje. A pokud se chce dodat „naštěstí“, pak Džata dlouho této „sladké nevědomosti“ ušetřen není, jak dokazuje závěr souvětí, v němž na tuto situaci vzpomíná, a tedy už reflektuje, že neudržel s tátou oční kontakt až do poslední chvíle.
Druhou důležitou situací v románu maďarského autora Györgye Dragomána (1973) je chlapcova sváteční návštěva u dědečka, kterého zdraví „rukulíbám, soudruhu tajemníku“. A tak zde vidíme, jak má přednost veřejná funkce před vztahem vnuka a dědečka – o to víc, když jeho syn zplodil potomka s nějakou Židovku. Tak je v tomto chlapcově oslovení rovněž narýsována napjatá struna mezi odvlečeným otcem a dědem funkcionářem. Ve veřejném prostoru totiž provázanost funguje nemilosrdně: po otcově podpisu odešel děd raději do důchodu. V neposlední řadě pak z chlapcova pozdravu lze vyčíst, že – jistěže komunističtí – potentáti se snaží být a žít jako nová šlechta.
Třetím podstatným okamžikem z románu prozaika narozeného v Sedmihradsku, náležejícímu Rumunsku, je pak situace, kdy na fotbalové hřiště, kde kluci prohánějí míč, vtrhnou dělníci, „zrekvírují“ je hned pro brigádu, jejíž náplní má být právě rozkopání jejich plácku.
Dělníci, kteří si všimnou, že má Džata u sebe fotografii svého otce, mu pak zlomyslně namluví, že jejich kolega se zohyzděným obličejem je jeho navrátivší se zploditel: „… a to už jsem věděl, že to táta není, není to táta, nemůže to být táta, a přesto jsem k němu pokročil, a přesto jsem se ozval, řekl jsem tatínku! Přitom jsem věděl, že nevidím tátu a že dělníci lhali, a přesto jsem to vyslovil, a proto, že jsem to vyslovil, jsem na okamžik cítil, že se možná pletu, a přece jen to táta je…“
V této pasáži se zhmotňuje pravidlo, že každá slabost bude využita proti jejímu „majiteli“. A také potvrzuje to, že v Bílém králi – v totalitním režimu – má každý lenivý dělník vyhlašující obecně prospěšnou brigádu nad dítětem větší moc než jeho rodiče.
K tomu je ale potřeba ještě dodat, že Džata není žádná bábovka a uplakánek, který by jen seděl doma a vzdychal po otci – právě proto se jeho stále zdůrazňovaná absence může zdát uměle dodaná autorem. Nicméně, co je nenormálního na tom, že chlapec chce, aby se jeho otec vrátil domů, když tam doposud pořád byl – že chce, aby vše bylo normální jako dřív?
Bílý král (2005) je nejen plný popisů, v nichž má veřejný zájem navrch před soukromými radostmi, ale rovněž je tento veřejný zájem plný brutality – ať už jde o učitele či fotbalového trenéra, všude je přítomno násilí, hrozba a stísněnost.
Člověk by tak nejraději zůstal doma. Ovšem to Džatu nenapadne, režim by mu za prvé takový luxus jen tak nedopřál, a také malý vypravěč není žádný beránek. Provádí různé sígroviny a účastní se bojů a výprav klučičích part. Na jejich konci se ale nejednou ocitá opět v jakémsi „zajetí“ dospělých – jako třeba ve starém jílovém dole, kde se kluci nechají ovládat invalidním opilcem.
Kdo „přečurá“ režim Román je složen z nezávislých kapitol. Tato kompozice ale nepůsobí dojmem, že autor „sestrkal“ dohromady několik povídek, spíše jako doklad přetržitosti – roztržitosti dětského vypravěče. Nicméně bez některých kapitol v druhé polovině by se asi román docela dobře obešel – či jinak řečeno: samy o sobě by jako povídky nijak nezazářily. Nabízejí totiž jen další dílčí aspekty života v komunismu či klukovské historky – a spíše než aby působivost románu zvyšovaly, pouze se na sebe kupí a mohou někdy i upomenout na různé nostalgicky rozněžnělé prózy českých autorů. Přitom právě síla Bílého krále, jímž si autor, debutující v roce 2002 Knihou pustošení, vydobyl uznání a popularitu, vězí v tom, že navzdory klišé, jakým je nahlížení režimu dětskýma očima, dokázal v těch lepších momentech, které naštěstí převažují, být důsledný. Tento román není hořkosladký, není tragikomedií. Tady režim nikdo „nepřečurá“.
HODNOCENÍ LN ****
György Dragomán: Bílý král
Přeložila Anna Valentová Dybbuk, Praha 2008, 264 stran
