Má-li si Moskva vybrat, raději působí jako silná než jako bohatá. Ale na Peking stejně nemá
Kremelská hlásná trouba, list Rossijskaja Gazeta, v obsáhlém článku s podtitulem Putin v Pekingu posílil ruskou ekonomiku nadšeně referovala o návštěvě ruského premiéra v Číně, kde došlo k podpisu čtyřiceti smluv mnohamiliardové hodnoty. Na hospodářskou dimenzi pak byla upřena zásadní pozornost zahraničního tisku, na jehož stránkách je možné se seznámit jak s analýzami, tak i se spekulacemi ohledně množství a ceny surovin, které se Rusko zavázalo Číně poskytnout.
V této souvislosti však jistě stojí za pozornost, že Putin za nejvýznamnější aspekt návštěvy nepovažuje energetické kontrakty, ale dohodu o vzájemném informování při zkouškách balistických raket, kterou označil „za významný krok, v jehož důsledku dojde ke zvýšení vzájemné důvěry a posílení strategického partnerství“. Proč ruský premiér vyzdvihuje vojenskobezpečnostní stránku věci, zatímco se všichni ostatní koncentrují na hospodářskou sféru? Jeho výrok se jistě dá interpretovat mnoha způsoby, takže se o jeden pokusím a s plným vědomím možné blamáže si jej dovolím čtenářům předložit k zamyšlení.
Dno není tak hluboko, jak se zdálo Od okamžiku, kdy si v Kremlu plně uvědomili, že se Sovětský svaz v důsledku druhé světové války stal globální (super)velmocí, se genetický kód kremelských vládců rozšířil o informaci, že toto postavení je nezbytné udržet za každou cenu. Mám za to, že prestiž, která je s takovým statusem nevyhnutelně spojena, však není hlavní motivací, ale spíše vítaným doprovodným jevem bezpečnostních záruk, které s uznáním privilegovaného statusu Moskva instinktivně asociuje. Kdyby si Rusko muselo vybrat, pak v očích celého světa, a zejména pak důležitých hráčů sídlících ve Washingtonu či Pekingu, bude raději vypadat jako „silné“ než jako „bohaté“.
Není žádným tajemstvím, že dlouhodobý růst ceny energetických surovin způsobil velmi rychlé a slušné naplnění státní pokladny, ale ekonomická krize - kterou se v Rusku nejprve pokoušeli „řešit“ tím, že o ní nebudou mluvit?!? - ještě rychleji ukázala, že dno není nikterak hluboko. I když na to mnozí domácí i zahraniční odborníci mnohokrát upozorňovali, ruská ekonomika není schopna - s výjimkou některých druhů zbraní - nabízet světovým trhům žádné výrobky, jež by byly schopny alespoň částečně nahradit export energetických a dalších nerostných surovin.
Čím dál tím zřetelněji se proto ukazuje, že obraz postupně bohatnoucího Ruska - jeho viditelným symbolem byl růst moderních výškových budov, jež zcela proměnily panorama Moskvy - utrpí velké šrámy, pokud se rovnou nestane „Potěmkinovou vesnicí“ ve stylu 21. století. Rusko, které ještě na počátku krize sebevědomě nabízelo záchranu zdevastované ekonomice Islandu, dnes čelí významnému odlivu kapitálu a je ho schopno získávat jen pro energetické či jiné surovinové projekty.
Peking tahá za delší konec Pokud jde o vztah dvou asijských gigantů, je zřejmé, že Rusko již dávno není tím důležitějším, byť se to všemožně snaží maskovat. Mám-li použít známého Werichova výroku, pak Rusko je hlavou (například Šanghajské organizace pro spolupráci), ale Čína je krkem, který tou hlavou otáčí.
Poslední ekonomické kontrakty na tomto rozložení sil vůbec nic nemění, neboť Čína z Ruska dostává vše, co potřebuje, a to za rozumnou cenu. Moskva se proto nemusí obávat, že by snad někdo v Pekingu začal vážně uvažovat o fyzické agresi. Díky podepsaným kontraktům se tato varianta nejeví být pravděpodobná ani ve střednědobém horizontu a je otázkou, zda vůbec má smysl o něčem takovém uvažovat. Ty části Sibiře a dálněvýchodního regionu, kde se něco zajímavého vyskytuje, jsou klimaticky natolik drsné a infrastrukturálně tak zoufale nevybavené, že jejich exploatace s sebou nese více starostí než výhod.
Jediná oblast, ve které má Rusko nad Čínou (zatím) převahu, je vojenská sféra a zejména pak strategické jaderné síly. V tomto ohledu proto shora uvedená Putinova slova lze chápat jako významný úspěch, protože Moskva by se dostatečně předem měla dozvědět, kdy se Peking chystá k novým zkouškám, jež by případně mohly znamenat zásadní změnu dosavadního stavu v neprospěch Ruska.
I když na to mnozí domácí i zahraniční odborníci mnohokrát upozorňovali, ruská ekonomika není schopna - s výjimkou některých druhů zbraní -nabízet světovým trhům žádné výrobky, jež by byly schopny alespoň částečně nahradit export energetických a dalších nerostných surovin
O autorovi| MICHAEL ROMANCOV politolog, e-mail: michael.romancov@gmail.com ; MICHAEL ROMANCOV politolog
