Alla přežila všechno a všechny. Je pyšná na to, že se dnes v Rusku vžil bonmot: Rusko, to jsou tři „p“ - Puškin, Putin a Pugačevová. „Žij klidně, země moje! Žádnou jinou takovou jako já nemáš. Všichni ostatní jsou v mém stínu. Tak promiň,“ zpívá dodnes Alla Borisovna a tahle slova myslí smrtelně vážně.
Jedno velké minus, jeden obrovský komplex ale tato zvláštní žena má. A trpí jím celý život. Jestliže je v Rusku vnímána jako absolutní vrchol ve svém oboru, v zahraničí se setkala s nepochopením. Až na výjimky ji toto zneuznání ciziny provází po celou kariéru. Ano, možná byla kdysi pro diváky socialistického tábora i západního světa bizarní, ale nestala se nikdy v pravém smyslu slova světovou hvězdou.
Přesto se některé její písně do mezinárodního povědomí dostaly. Obdařila je zvláštním úderným temperamentem, který nedokázal nikdo zopakovat. Svou korpulentnost vystavovala na odiv tak, že se stala její předností. Vedle vyhublých hvězd působila ve svých rozevlátých a krajně extravagantních kostýmech jako stvoření z jiné planety. Když v roce 1975 zvítězila se svou strhujícím způsobem předvedenou písní Harlekýn v soutěži Zlatý Orfeus, i mnozí kritici uznali, že tah na branku Alla má. Hlas jako zvon, vlasy jako divoženka a poprsí víc než bujaré. Tolik živočišného temperamentu předváděl na pódiu málokdo. V roce 1978 přišla s trhákem Králové nemohou všechno, což někteří sovětští aparátčíci chápali jako náznak kritiky komunistického režimu. Jenže to nebyl Allin styl. Nikdy nekritizovala režim, který ji živil a hýčkal.
A to jí poskytovaly oba režimy, jimiž prošla. Takže králi, kteří nemohou všechno, myslela skutečně krále, nikoliv generální tajemníky. V roce 1979 přišel další její nezapomenutelný hit - Žena, která zpívá. A k tomu role ve stejnojmenném filmu. V SSSR ho vidělo 55 milionů lidí. Od této chvíle se datuje extrémní zájem o osobní, ba až intimní život Ally Borisovny. Ovšem tehdy v sovětských krajích vůbec nebylo zvykem, aby se někdo staral o to, kolikrát byla zpěvačka vdaná, kolik kilo shodila (v Allině případě spíš přibrala) a kolik měla potratů. Alla tuto tradici zlomila. O jejím sexuálním životě se začalo hovořit ještě před Gorbačovovou „perestrojkou“. V jistém smyslu byla národní umělkyně SSSR (získala tento titul jediný den před rozpadem komunistického impéria) Pugačevová první, kdo prolomil ledy stalinských tabu.
Dodnes to vypadá, jako kdyby zpěvačka prchala před neobratnými ruskými paparazzi a jako by jí vadilo, že intimní snímky z jejího života jsou skoro v každém společenském časopise vydávaném v bývalých zemích SSSR. Opak je pravdou. Právě po uvedení filmu „Žena, která zpívá“ začala Pugačevová na svém image tvrdě pracovat. A pochopila, že extravagantní osobní život, z něhož předhazuje veřejnosti ty nejpikantnější kousky, ke slávě prostě patří. Asi všichni v Rusku vědí, že 15. dubna slaví primadona narozeniny. Letos už osmapadesáté. Kupodivu i většina jejích obdivovatelů jí hádá mnohem víc. S oblibou říkají „Na svých sedmdesát vypadá grandiózně“. Možná je Alla ráda, že se o ní tradují co do dlouhověkosti legendy. Protože vypadat tak, jak vypadá v necelých šedesáti, by zase nebylo až takové velké umění. 
V posledních letech připomínají oslavy narozenin Pugačevové jihoamerický karneval. Kdo neblahopřál Alle, nemá na kulturně-politické scéně Ruska co dělat. Dokonce i ruský plynařský gigant GAZPROM se snažil upozornit, že zaslal dárek, a je tedy „in“. Nikdo kromě Pugačevové si nemohl dovolit slavit jubileum na Rudém náměstí, ani mnozí prezidenti by se neodvážili. I za doby největšího komunistického temna se vyprávěla okřídlená anekdota: Víte, kdo byl ten bezvýznamný sovětský politik, co žil za éry Ally Borisovny Pugačevové? … Následovalo jméno jednoho z generálních tajemníků, podle toho, který byl právě u moci. Například Leonida Iljiče Brežněva, mimochodem jednoho z mnoha Alliných obdivovatelů v čele KSSS.
Pugačevová je každým rokem výstřednější. Zdá se jí, že bez nových a nových výstřelků by na ni publikum mohlo zapomenout. Možná proto nebo také kvůli náklonnosti k rozkoši a penězům se Alla pouští do různých pochybných podniků. Má například továrnu na brambůrky, které se jmenují, jak jinak, A. B., přitom její prapůvodní profesí měl být zpěv v chóru a dirigování orchestru. Aspoň si tento obor vybrala na hudební škole, kterou studovala. V rozhlase zazněl její hlas, když jí bylo teprve 16 let. Zazpívala píseň Robot a nevzbudila větší zájem. Ve dvaceti se vdala za Litevce Mikolase Orbakase. Je to také otec jejího jediného dítěte, dcery Kristýny. Když se s Allou seznámil, byl Mikolas o čtyři roky starším studentem estrádního a cirkusového učiliště. On sám tvrdí, že o ruku ho požádala ona. Bylo by to v jejím stylu. Vždy byla hlavou rodiny.
Zpočátku se ale mladí rodiče museli hodně uskrovnit. Žili v moskevském komunálním bytě, to znamená, že spolu s další úplně cizí rodinou obývali dva pokoje a kuchyň bez teplé vody. Alla zpívala s nejrůznějšími orchestry, třeba sMoskevskou oblastní filharmonií. Až přišel rok 1974 a do jejího života vstoupila skupina Vjesjolyje rebjata. Rok poté vyhrála s Harlekýnem Zlatého Orfea. A za další tři roky už sovětská firma Melodija vydává její první desku Zrcadlo duše. V anketě časopisu Sovětskij ekran ji zvolili čtenáři umělkyní roku. Následoval úspěch, koncerty, a dokonce i album v angličtině Societ Superstar, které na trh vrhlo Finsko. Alla se stala bohatou, začala se oblékat extravagantně a draze. Amohla si dovolit pěstovat své vlastní PR, image dobrodějky - benefiční koncert na pomoc obětem havárie na atomové elektrárně v Černobylu neuspořádala proto, že by litovala obyvatele zničeného kraje. Alla prostě věděla, že zazpívat pro tyto lidi na dobročinném koncertu jí pozvedne popularitu zásadním způsobem. Pak už jí snáze odpustili, že je pohádkově bohatá, že voňavky, které od roku 1992 vyráběla ve své vlastní továrně „Alla“ (jak jinak), maličko smrdí a že je nafoukaná a drzá.
Zvu k západu slunce
Pugačevová se stačila čtyřikrát vdát a zase rozvést. Poslední sňatek a rozvod byly obzvlášť pikantní. I když její vyvolený byl skoro o dvacet let mladší, mnozí si myslí, že si ji dlouhovlasý, samolibý a směšně vyhlížející zpěvák Filip Kirkorov nevzal pro peníze. Vzal si ji pro její nehasnoucí slávu. A když mu pomohla kousíček té laskominy ochutnat a zaplnila mu sportovní haly i koncertní sály do posledního místečka, začal se chovat tak, že kromě ostudy nic jiného do vztahu nepřinášel. Nepochopil, že co si může dovolit Alla, nesmí už nikdo jiný. Nikomu neodpustí tak bezostyšnou demonstraci bohatství (i když je Pugačevová v žebříčku nejbohatších ruských celebrit až na 7. místě s ročním ziskem kolem 3 milionů dolarů), tak výraznou nadřazenost. Už vůbec by Rusové nikomu nedarovali, že si vzal do rodiny Čečence, kteří mají v Rusku tu nejhorší pověst. 
A Allina dcera se provdala za čistokrevného Čečence Ruslana Bajsarova, jenž je vlastníkem mimo jiné nočního klubu v divadelním centru na Dubrovce, které v roce 2002 obsainzercedili jeho krajané a chtěli ho vyhodit do povětří. Bajsarov neměl s útočníky nic společného, kromě národnosti, ale i to by normálnímu smrtelníkovi stačilo k tomu, aby ho Rusko vypískalo. Alle to zase prošlo.
Jenže co projde Alle, neprojde Filipovi. Celé Rusko v roce 1994 sledovalo, jak si Filip s Allou, která už tehdy byla tři roky babičkou, říkají „ano“ nejdříve v Petrohradě a poté v Jeruzalémě. Pak následovala řada skandálů hlavně kolem peněz. Alla není zrovna rozdávačná a vždy si před Filipem dostatečně pečlivě chránila svá tučná konta. A tak když zkrachoval jeho projekt muzikálu Chicago, musel si od vlastní manželky půjčovat, aby umlčel věřitele. Choti ale došla nakonec trpělivost ještě dřív. Když se s ním Pugačevová koncem roku 2006 rozvedla, nepřišel jen o zkušenou poradkyni a ochránkyni, ale hlavně o přízeň diváků. Alla u Rusů vzbudila účast tím, že zůstala žít sama ve zlaté kleci, v milionářské čtvrti u Moskvy, kde si nechala postavit třípatrový palác.
Ruská estráda bez ní nebude ruskou estrádou, tvrdili fanoušci, když vloni po třiceti letech muzicírování oznámila, že v lednu 2007 natočí poslední videoklip k písni Zvu k západu slunce, vydá své poslední album „Díky, lásko“ a pak si bude užívat důchodu. Možná se snaží odejít ze scény včas, dřív než ji odtamtud vypískají. Cítí, že přese všechno její popularita pomalu, ale jistě klesá. Že brzy jí nikdo požadovaných 40 tisíc dolarů za koncert nedá. Mladí lidé ji považují spíš za raritu, smějí se její zoufalé snaze přechytračit přírodu tím, že své korpulentní tělo cpe do upnutých živůtků a extrémně krátkých sukýnek. Možná by se ale mohla věnovat politice či dobročinnosti. Ostatně s oběma obory má své zkušenosti. Moskevská radnice v čele s jejím podobně nesmrtelným obdivovatelem starostou Jurajem Lužkovem pro ni vymyslela uplatnění - stala by se provozovatelkou nového, supermoderního koncertního sálu, světového unikátu, který má vzniknout namísto rozbouraného hotelu Rossija u Rudého náměstí. Nebo by se také Pugačevová mohla pokusit získat místo poslankyně Dumy. Už má praxi, kterou získala během svého působení v orgánu ustanoveném prezidentem Vladimirem Putinem jako důkaz jeho lásky k lidským právům. Alla je členkou Občanské sněmovny, instituce bez pravomocí i reálného významu. Každopádně je to smutný konec, a je jasné, že se blíží. Když v roce 1997 v soutěži EUROVIZE získala s nabubřelým songem Primadona až 15. místo, byl to šok. Zlobila se tak, že se studem červenali i její nejzarytější příznivci. Možná ale s konečnou platností mnohé pochopila. I když Pugačevová není zdaleka stará tak, aby se musela vzdát pódia, je natolik chytrá, že chce zabránit, aby ji z něho jednou vynesli.
