Politicko-filozofický spor o ruské identitě, který se v Rusku vede již od první poloviny 19. století rozdělením na tzv. zapadniki a slavjanofily, de facto pokračuje i dnes. Jen se pře vede o vztah k NATO a celému Západu.
Zatímco zapadnici tehdy hleděli na Západ s obdivem, chtěli jej napodobovat a přiblížit se mu, slavjanofilové Západem opovrhovali a Rusko považovali za svéráznou euroasijskou civilizaci, která by se měla rozvíjet izolovaně, vlastní cestou. Podobné rozdělení panuje v ruské společnosti víceméně dodnes a tyto postoje se pochopitelně promítají i do vnímání NATO jako spojence, či nepřítele
Dnes začínající summit NATO v portugalském Lisabonu poskytuje jedinečnou příležitost k budování partnerských vztahů Ruska a NATO. Alespoň tak zní komentáře ruské odborné veřejnosti, mnohých státních úředníků i diplomatů. Optimistická prohlášení jsou odůvodněna celkově příznivou atmosférou, provázenou mnoha smířlivými kroky Ruska a Západu (zejména americké prezidentské administrativy). Napomohla tomu i světová finanční krize, protože Rusko zjednodušeně řečeno potřebuje od Západu peníze, investice a technologie.
Politici chápou sňatek z rozumu...
Ruské politické vedení v čele s prezidentem Medveděvem předpokládá, že Rusko a NATO v současnosti čelí společným hrozbám více než kdy jindy. Zmiňovány jsou především nestabilita v Afghánistánu a možné rozšíření konfliktu do středoasijských postsovětských zemí, proliferace zbraní hromadného ničení a hrozby představované nestátními aktéry (teroristické transnacionální sítě a organizovaný zločin). Diskuse o NATO má samozřejmě silný vnitropolitický rozměr a v podstatě je pokračováním dvousetleté debaty o směřování Ruska.
Snahy o těsnější vztahy s NATO mají rétorickou podporu prezidenta Medveděva a ani premiér Putin se nestaví zásadně proti. Vysoce postavení státní úředníci vládních resortů a prezidentské administrativy proti sbližování s NATO nic nenamítají. Jsou si vědomi toho, že musí následovat kurz stanovený vládním tandemem Putin- -Medveděv a že nemají mocenské páky na to, aby mohli daný trend zvrátit.
V roli novodobých zapadniků vystupuje liberálně naladěná odborná veřejnost v čele s Institutem pro současný rozvoj (INSOR), který disponuje přímými vazbami na prezidenta Medveděva. S těmito názory se ztotožňuje i malá část politické elity a byrokracie. Hlavní myšlenkou této spíše prozápadní a liberálněji orientované elity či odborné veřejnosti ve vztahu k NATO je jakýsi „svaz se svazem“. To jest vytváření spojeneckých vztahů mezi Ruskem a NATO bez přímého vstupu do této organizace (ačkoliv i tyto hlasy v Rusku zaznívají).
V Rusku se tento návrh prezentuje jako faktická integrace bez právního ukotvení na základě společného zhodnocení hrozeb a uznání, že Rusko ani NATO nemají jinou možnost než rozvíjet spojenecké vztahy. Nejedná se tedy vyloženě o touhu integrovat se s NATO za každou cenu, ale spíše jde o střízlivé zhodnocení reality a uznání, že oba aktéři jsou vlastně nuceni pod tíhou okolností jednat společně.
... ale armáda je studenoválečnická Tento scénář naráží na několik komplikací, mezi něž se řadí zejména faktor hodnot, který často využívají odpůrci sblížení s NATO. Bruselem deklarovaný „systém společných hodnot“ se tak přesouvá z geopolitické na ideologickou úroveň a poukazuje na naprosto odlišné hodnoty Ruska a členských států NATO. Ruský nezávislý expert Konstantin von Eggert dodává: „Myšlenka jakéhosi svazu se svazem je pro Rusko dobrou variantou, ale politické i ekonomické elity si musí být vědomy skutečnosti, že krok tímto směrem s sebou ponese závažné vnitropolitické důsledky. Musela by se zcela přetransformovat vnitřní politika a její struktury.“
V roli odpůrců partnerských vztahů s NATO vystupuje zejména ruská armáda, nejkonzervativnější část státních silových složek, která je stále z velké části duchem přítomna v éře studené války. Mnozí důstojníci stále žijí v představách, že NATO je největší hrozba ruské národní bezpečnosti, a neuvědomují si, že hrozby číhají na jiných světových stranách než na západě. Nebo si to přinejmenším nechtějí přiznat.
Zajímavou otázkou je právě výše zmiňovaný faktor hodnot: představa, že armáda i další silové složky se budou nacházet pod demokratickou a občanskou kontrolou, vyvolává kopřivku nejen u nejvyššího armádního velení. To už by nebyla vojenská reforma, ale revoluce ruských ozbrojených sil a de facto i celkového státního uspořádání, což ruská byrokracie (ani její liberálnější část) v dohledné době nepřipustí. Podle Dmitrije Danilova z Institutu Evropy Ruské akademie věd odpůrci bližších vztahů s NATO argumentují tím, že „Západ se pokouší ovlivnit ruské politické vedení včetně prezidenta a že toto sbližování protiřečí ruským národním zájmům. Spolupráce s NATO pro ně v dlouhodobé perspektivě znamená degradaci Ruska, protože není součástí euroatlantického prostoru. Kromě toho předpokládají, že NATO nás bytostně ohrožuje svými snahami o expanzi v postsovětském prostoru“. Danilov dodává, že „v dnešní diskusi nemají navrch ani stoupenci, ani odpůrci zlepšování vztahů s NATO. Vliv na přijímání rozhodnutí je u obou stran víceméně omezený, protože záleží především na společných pozicích Putina s Medveděvem“. V Lisabonu se bojuje o Prahu
Na summitu NATO se přijme nová strategická koncepce, od níž Moskva dle Sergeje Utkina z Ruské akademie věd očekává, že „(v koncepci) bude jasně řečeno, že Rusko nepředstavuje pro NATO hrozbu, ale partnera. Ostatní témata jako spolupráce v Afghánistánu nebo společná protiraketová obrana mohou počkat, ale strategická koncepce nikoliv“. Podle Danilova je dobrým znamením už jen účast ruského prezidenta Medveděva na summitu: „Ruský prezident tím dává najevo významný politický signál, že bere sbližování s NATO vážně. Jedná se o jednotný proces smířlivější ruské zahraniční politiky.“ Na summitu s největší pravděpodobností nebudou přijata nová závažná rozhodnutí, spíše se budou projednávat body související s hledáním možných cest dalšího rozvoje vztahů obou aktérů. Senzační prohlášení či podepsání nějakého zásadního dokumentu s Ruskem nečeká prakticky nikdo. Podle von Eggerta se bude hlavně deklarovat sblížení společných pozic v Afghánistánu. Mezi hlavní témata ve spojitosti s Ruskem se řadí právě spolupráce v Afghánistánu a systém protiraketové obrany NATO. Ohledně návrhu společné protiraketové obrany Ruska a NATO k žádné zásadní dohodě nedojde ani v blízké budoucnosti.
Moskvě vadí skutečnost, že nebyla přizvána na počáteční jednání, neúčastnila se zhodnocení bezpečnostních hrozeb, a byla de facto postavena před hotovou věc.
Afghánistán, opium a Taliban V případě spolupráce NATO a Ruska v Afghánistánu můžeme hovořit o větším pokroku. Byly již učiněny konkrétní kroky, jako například provedení společné ruskoamerické protidrogové operace nedaleko afghánsko-pákistánských hranic. V plném proudu jsou i jednání o dodávkách ruských transportních vrtulníků silám aliance.
Přesto pořád existuje několik drobností, které bude muset NATO s Ruskem vyřešit. Moskva klade důraz hlavně na posílení boje proti obchodu s drogami, jelikož drtivá většina afghánských drog putuje přes Rusko, které je zároveň významným spotřebním trhem. Snahy NATO potírat obchod s drogami jsou Ruskem vnímány jako nedostatečné. Očekává se, že v roce 2011 budou USA jakožto hlavní vojenská síla ze země pomalu odcházet, což zanechá v Afghánistánu bezpečnostní vakuum, které Rusko nehodlá ničím zaplnit. Podle Danilova bude odchod amerických vojsk z Afghánistánu v mnohém znamenat selhání, a Rusko se logicky nebude chtít podílet na poslední fázi neúspěšné operace: „Mělo by být dosaženo dohody o konkrétním rozdělení úkolů v boji s narkotiky, ale NATO ji nebude chtít uzavřít, protože by na svá již tak dosti zmožená bedra muselo přidat další náročné povinnosti.“ Dmitrij Suslov z Vysoké školy ekonomické je dokonce přesvědčen, že Moskva se nestability v Afghánistánu obává více než NATO, protože při radikálním zhoršení situace hrozí, že ozbrojení příslušníci hnutí Taliban začnou šířit nepokoje do středoasijských zemí. „Rusko by se tak muselo vypořádat se zvýšeným tranzitem drog přes své území, imigrací, organizovaným zločinem a teoreticky by bylo donuceno zvažovat otázky hospodářské pomoci postiženým zemím, či dokonce vojenské intervence.“
K zásadnímu průlomu na summitu nedojde, bude především deklarativně demonstrováno sbližování vzájemných pozic a přání prohlubovat spolupráci. Za to ale Rusko vznáší své požadavky. Nedávno z Moskvy přišel návrh na definici „podstatných bojových sil“, které by neměly být rozmístěny v nových členských státech, ke kterým patří i Česká republika.
Kolik divizí smí být v Česku?
Tento zákaz je ustanoven v Zakládajícím dokumentu Ruska a NATO z roku 1997, v němž ale nejsou podstatné vojenské síly přesně definovány. Rusko vystoupilo s návrhem považovat za ně brigádu v počtu tří až pěti tisíc vojáků a definuje i přesné počty bojové techniky. Pro Moskvu se jedná o principiální záležitost, kterou oficiálně vysvětluje požadavkem na „větší předvídatelnost NATO“ a jeho činnosti nedaleko ruských hranic.
Pochybnosti se vznášejí i nad Medveděvovými návrhy o společném evropském bezpečnostním systému, které zazněly poprvé zhruba před dvěma lety. Mnozí odborníci za touto snahou vidí zejména pragmatickou politiku s cílem vložit klín mezi Evropu a USA. NATO se kromě toho bojí, že včleněním Ruska do systému euroatlantické bezpečnosti Moskva získá právo veta, které bude využívat ve svůj prospěch. Suslov tvrdí, že „Moskvě vadí, že se nachází vně rozhodovacího procesu“. Danilov tyto slova potvrzuje: „NATO by mělo dát Rusku faktické právo veta, jelikož se přece musí brát v potaz názory partnerů v rámci politického konsenzu.“ Rusko si často stěžuje, že NATO je pro něj nepředvídatelný partner, ale musí si přitom uvědomit, že to samé si o Moskvě myslí v Bruselu. Otázka na závěr tedy nezní, co získá Rusko svou snahou o spolupráci s NATO, ale co získá NATO, Evropa či konkrétně Česká republika výměnou za to, že Rusko získá faktické právo veta na podobu evropské bezpečnosti.
Moskva argumentuje tím, že má dobrou vůli, chce s NATO (i Západem) spolupracovat, a jestli toho NATO nevyužije, bude muset svůj zahraničněpolitický neúspěch vysvětlit domácímu publiku. Jakým způsobem by politické vedení vysvětlilo svůj neúspěch, je celkem zřejmé: Rusko bylo opět nepochopeno a „donuceno“ vnějšími okolnostmi ustoupit od své prozápadní politiky a obnovit konfrontační politiku, ostatně jako už mnohokrát předtím.
***
Optimistická prohlášení jsou odůvodněna celkově příznivou atmosférou, provázenou mnoha smířlivými kroky Ruska. Napomohla tomu i světová finanční krize, protože Rusko potřebuje od Západu peníze, investice a technologie.
Ruská armáda je stále duchem ve studené válce. Představa, že by se nacházela pod demokratickou kontrolou, vyvolává kopřivku nejen u nejvyššího armádního velení. To by nebyla reforma, ale revoluce ruských ozbrojených sil.
V zakládajícím dokumentu Ruska a NATO z roku 1997 je i zákaz rozmístění „podstatných vojenských sil“ v nových zemích, tedy i v Česku. Rusko požaduje, aby to znamenalo brigádu v počtu tří až pěti tisíc vojáků.
O autorovi| MARTIN LARYŠ politolog Autor, politolog, je dopisovatelem LN v Rusku
