Snahy přesvědčit nás, že nikoliv Rusko, ruský národ, Rusové nás před čtyřiceti lety okupovali, ale že to byl Sovětský svaz, a stejně tak, že nikoliv Rusko vyvolalo současný konflikt s Gruzií, jsou neslušným žonglováním s vágností těchto pojmů.
Snahy přesvědčit nás, že není třeba bát se současného Ruska, jsou zavíráním očí před neproměnnými veličinami veškerého dosavadního vývoje tohoto státu, které nezmizí jen proto, že se budeme tvářit čo bolo, to bolo.
Rusko je nebezpečné, nejen svému nejbližšímu geografickému okolí, ale celému světu. Staletími neměnný koncept ruského státu, vymezujícího se euroasijskými prostorami a opírajícího se o potenciál vytvořený podrobením si ruským etnikem ostatních národů žijících na zájmovém území, nemůže existovat bez neustále další expanze a imperiálních tendencí, o něž se pak opírá identita obyvatel tohoto státu. Pomineme-li ostrůvky osvícených intelektuálů, jsou ruský národ a Rusové po celou historii svého státu vesměs s tímto konceptem ztotožněni.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
A jsou s ním ztotožněni, aniž by se ohlíželi na ohlas nebo nedej bože dokonce zájmy jiných kolem.
Proto neobstojí oddělování Rusů a Sovětského svazu. Zápas odpůrců socialistické revoluce, postrádajících však životaschopnou představu o budoucnosti a posléze bezmocně mířících do emigrace na jedné straně, s masami utíkajícími se před odpovědností pod křídla bolševické utopie na straně druhé, byl především zápas Rusů s Rusy.
První se zrodila Ruská sovětská federativní socialistická republika a teprve později ovládl komunistický režim další etnika bývalé říše. Od prvních hodin bolševické vlády probíhala násilná migrace obyvatelstva a etnika na hranicích byla nahrazována spolehlivým ruským živlem, proletariátem, demobilizovanými příslušníky rudých gard nebo dělníky z průmyslových oblastí Ruska.
Majetek kavkazských národů deportovaných za druhé světové války si rozebrali osadníci z Ruska. První tábory gulagu vznikly nedaleko ruských center a opět to byli především Rusové, kdo tvořili jak nemalou část obětí, tak i správce těchto represivních struktur a zabezpečovali jejich zázemí.
Tvrzení odporující logice Vyvazovat Rusko, ruský národ, Rusy z odpovědnosti za naši okupaci před čtyřiceti lety proto odporuje logice. Identifikace s imperiálním konceptem ruského státu ani na okamžik nedovoluje ruské společnosti zpochybnit oprávněnost její země - ať už za jakéhokoliv režimu - jednat v souladu se zájmy uchování její moci. A nepřijatelnost použití agrese přitom nepřijde Rusům ani na mysl.
Imperiální vize státu s dominujícím ruským etnikem kráčí ruku v ruce s paternalismem Rusů k ostatním národům, s nimiž v různých dobách tento stát sdíleli, a se snahou o jejich rusifikaci. Násilné sjednocování rozdílných sociálních kódů, vnucování ruských historických a kulturních tradic a pohledů na svět ostatním etnikům však vyvolávalo vždy spíš napětí, působící naopak proti Rusku. A přes tlak pragmatických kalkulů představuje tato rusifikace pro postižené národy dodnes více či méně latentní trauma.
Bolševické Rusko se pokoušelo toto trauma zmírnit šířením myšlenky o nadetnickém sovětském člověku. A rovněž současné Rusko se snaží vedle pojmu „russkij“ čili ruský, označující spojení s ruským etnikem, stále častěji používat synonymum „rossijskij“, vzniklé v době petrovských reforem pro označení spojení se státem a zejména „rossijské“ neboli jakési všeruské národnosti. Jenže šídlo v pytli neutajíš a idea nadnárodního společenství obyvatel ruského státu naráží na odpor ruských nacionalistů a pravoslavné církve nehodlajících vzdát se dosavadního nadřazeného postavení.
Předvídatelný střet s Gruzií
Rusko zahleděné do své imperiální vize však negativní důsledky rusifikace v podstatě podceňuje a čelí jim opět jen silou vycházející z přesvědčení o správnosti konceptu ruského státu. Nepřipouští si, že jde o kdykoliv aktivovatelnou rozbušku nejednou až iracionální a instinktivní nenávisti a nepřátelství k ruskému etniku. A proto ho nelze vyvinit z odpovědnosti ani za současný střet s Gruzií, který byl předvídatelný, neboť bylo jen otázkou času, kdy psychosociální identita Gruzínců již nedokáže pragmaticky potlačovat frustraci z ještě nedávné dvousetleté rusifikace a dál poslušně přihlížet ruským imperiálním zájmům v Jižní Osetii a Abcházii.
Jednoho dne by však mohla nastat obdobná situace, kdyby se Rusko rozhodlo expandovat na výrazně rusifikovanou východní Ukrajinu a ocitlo by se tváří v tvář západní Ukrajině a Polákům, národně sebevědomým a tradičně otevřeně odmítajícím ruské imperiální zájmy. Tentokrát by už těžko šlo jen o lokální konflikt. Proto se Ruska stále musíme bát.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| VLADIMÍR BYSTROV, publicista
