Strmá cesta vzhůru rodáka z Tádžikistánu započala okamžikem rozpadu Sovětského svazu. Tehdy mladý důstojník ruské armády bleskově a beze zbytku využil všeho, co se samo nabízelo - na letištích od Moskvy po Kyjev stála opuštěná armádní letadla, která nelétala, protože nebylo palivo; plné armádní sklady hlídali vojáci, kteří dostávali mizerný, nebo vůbec žádný plat, a ve světě rostla poptávka po zbraních sovětské provenience. But koupil za pár švestek několik letadel, naložil je ještě levněji pořízenými zbraněmi a začal létat za lidmi, kteří měli čím zaplatit. S odstupem let se dá už jen těžko zjistit, jestli za ním stál někdo vlivnější. Americká rozvědka jej každopádně ocejchovala nálepkou „selfmademan“.
Narodil se v roce 1967 v Dušanbe, aspoň podle údajů z několika cestovních pasů, kterými disponuje. Prokázal talent na jazyky a po nástupu k armádě se zapsal na elitní Institut cizích jazyků, který byl pro absolventy odrazovým můstkem pro kariéru ve vojenské rozvědce.
A nejspíš v ní skončil i But - jinak by mu totiž jeho „podnikání“ neprošlo u ruských tajných služeb. Neprodával přitom jen samopaly a munici jako četní jeho konkurenti, ale i bojové vrtulníky, systémy protivzdušné obrany, protitankové miny, zkrátka zbraně těžkého kalibru, po kterých byl ve světě největší hlad, protože se špatně sháněly.
A prodával komukoliv, kdo zaplatil - neslavně proslulému prezidentovi Libérie Charlesi Taylorovi, bandám žoldáků v Demokratické republice Kongo, afghánskému Talibanu, ale i americké armádě.
Zní to až neuvěřitelně - vzhledem k tomu, že oficiálně byl But na seznamu hledaných zločinců -, ale je to tak. Američané využili jeho služeb na přelomu let 2003 a 2004 v Iráku. Dopravovali tehdy do země velkou spoustu proviantu včetně zbraní. Armádní letadla byla vytížená a tak bylo nutné využít soukromých dopravců. Problém byl v tom, že běžná komerční letadla do Iráku létat nemohla. Bylo totiž potřeba, aby zvládla přistání i na rozbombardované ranveji. Najímali se proto lokální dopravci s armádními letouny (většinou je vlastnili Rusové). V roce 2004 se přišlo na to, že mezi nimi jsou i letadla, která patří Butovi. Armáda s vládou se od Buta distancovaly, Rus pro ně ale „pracoval“ ještě nejméně dalšího půl roku (šlo prý o méně významné zakázky).
Američané mají k Butovi vůbec ambivalentní vztah. Bezprostředně po teroristických útocích na New York a Washington v roce 2001 prý But skrze prostředníka kontaktoval FBI a CIA a nabídl se, že jim za 10 milionů dolarů pomůže v Afghánistánu svrhnout Taliban. A USA o tom s ním jednali (jednání se táhla údajně několik měsíců, dodnes ale zůstává tajemstvím, jak skončila).
Titíž Američané se mu nakonec dostali na kobylku. But, na kterého vydal v roce 2002 zatykač Interpol (na žádost Belgičanů, kteří jej viní z praní špinavých peněz), totiž uvízl v síti, kterou kolem něj stahovala americká Agentura pro potírání narkotik (DEA).
Viktor But žije v Moskvě a až dosud byl velmi opatrný - se svými zákazníky jednal většinou přes prostředníky a všem svým lidem kladl na srdce, aby po sobě pečlivě zametali stopy. „But je vždycky o pár tahů napřed. Dostanou ho, jen když udělá nějakou hloupost,“ tvrdil před časem Douglas Farah, který o něm napsal knihu.
