Možná, ale vy jste neschopní a nedemokratičtí, shodnou se ruské reakce na „výbušné“ informace WikiLeaks.
Normální člověk by na obvinění své osoby z těch nejhorších zločinů nejspíš reagoval značně emocionálně a pobouřeně bez ohledu na to, zda je vinen či nikoliv. Přesně tak se po šokujících denunciacích v amerických diplomatických depeších zveřejněných serverem WikiLeaks zachoval i turecký premiér Recep Tayyip Erdogan. Podle jeho rozhořčeného televizního projevu by měly Spojené státy pohnat k zodpovědnosti své diplomaty, kteří ho obviňují z vlastnictví tajných švýcarských kont. Američtí politici ostatně podobné reakce státníků na masivní informační únik sami očekávali a údajně předem varovali své nejbližší spojence, aby se na čtení „citlivých“ dokumentů psychicky připravili.
Bouřlivou reakci na depeše prostořekých Američanů očekávali mnozí komentátoři zejména ze strany Ruska, jehož politici v posledních letech silně tlačí na strunu „národní hrdosti“. Ruský list Kommersant dokonce předpovídal, že zveřejnění amerických depeší vyvolá zásadní roztržku ve vztazích mezi USA a Ruskem. Ve skutečnosti zatím ale vše nasvědčuje tomu, že se ruští státníci nechovají podle obvyklého paradigmatu, ale jsou mistry politického juda využívajícími síly náporu soupeře proti němu samému.
Ruská ironie „Pokud je Robert Gates (ministr obrany USA) váš nejlepší expert přes demokracii, tak vám gratuluji,“ nechal se minulý týden v televizní talk show Larryho Kinga slyšet ruský spoluvládce (nominálně „pouze“ premiér) Vladimir Putin. Reagoval tak na Gatesovo tvrzení zveřejněné WikiLeaks, že demokracie v Rusku „zmizela“ a zemi vládnou tajné služby. Pikantní, a typicky rusky „teflonové“, bylo, že Putin, ač sám svého času řídil ruskou tajnou službu, Gatesovo právo vyjadřovat se k úrovni demokracie dehonestoval poukazem na jeho předchozí působení v čele tajné služby USA. „Zemi, která má takové diplomaty, lze jen vyjádřit soustrast,“ stvrdil tento oficiální ruský nadhled i Putinův mluvčí Dmitrij Peskov. „Soucit“ s „nepochopitelnou“ prací amerických diplomatů vyjádřil i mluvčí ruského ministerstva zahraničí Alexej Sazonov, zatímco pro jeho šéfa, ministra Sergeje Lavrova, byly americké depeše prostě jen „zábavným čtivem“.
„Soudy bývají různé. Pokud by do médií, nedej bože, pronikla některá hodnocení našeho ministerstva zahraničí či tajných služeb včetně těch, které se týkají amerických partnerů, měli by z toho také obrovské potěšení,“ poodhalil ironicky možnosti reciproční prostořekosti ruských služeb prezident Dmitrij Medveděv. Místopředseda parlamentu a šéf Liberálnědemokratické strany Vladimir Žirinovskij (jehož depeše obviňují z toho, že tvoří jeden ze spojovacích článků mezi ruskými tajnými službami a organizovaným zločinem), byl coby zasvěcený čtenář ruských diplomatických depeší ještě jadrnější – Američanům by prý po jejich přečtení „vstávaly vlasy na hlavě“.
Do této obálky ironických úsměvů ovšem Rusové neopomněli vložit ani obvyklou dávku hadího jedu. Medveděv tak pohovořil i o „naprosté míře cynismu“ převládající v zahraniční politice USA a Putin Američanům významně doporučil: „nemáte k nám co lézt“ se svými soudy. Jak trefně poznamenává komentátor opozičního listu Novaja Gazeta, premiér tak tímto výrokem vnesl do show Larryho Kinga svůj navyklý „diskurz rvačky na dvorku“. Jinými slovy – ruský spoluvládce tím potvrdil svůj model chování „alfa samce“, za něhož ho podle WikiLeaks označovali američtí diplomaté.
Odpověď: partička biliáru Příznačná je i reakce ruských komentátorů a veřejnosti na čerstvou aféru. Vedení jejich státu je obviňováno ze spolupráce s organizovaným zločinem, z pašování zbraní, a dokonce i z organizování vražd (vražda bývalého ruského agenta Alexandra Litviněnka v roce 2006 v Londýně). Zatímco ale citovaný turecký premiér Erdogan i přes své rozlícení vůči USA neopomněl vyzvat, aby se obvinění jeho osoby řádně vyšetřila, ruské duo Batman-Robin (jak Putina a Medveděva přezdíval americký ambasador John Beyrle) přechází samu podstatu závažných obvinění. Zdá se, že podle všeho nachází tento jejich postoj oporu i v převládajícím ruském veřejném mínění.
„Není to nic nového,“ ozývá se většinou v reakcích ruských novinářů i blogerů na zprávy o zločinech státní moci a místo dua Putin-Medveděv to naopak schytávají Američané. Z většinového ruského pohledu je totiž únik tajných informací především americkou blamáží, zesměšněním, které podrývá velmocenské ambice USA a jejich schopnost vystupovat ve světě jako politická autorita. Reakce amerických úřadů, které údajně zakazují svým občanům byť jen posílat internetové odkazy na informace WikiLeaks pod hrozbou trestu za spoluúčast na prozrazení státního tajemství, jsou navíc v očích mnoha Rusů důkazem selhání principů vychvalované americké demokracie.
Zatím jedinou přímou reakcí ruských mocipánů na informace WikiLeaks tak podle všeho byl mediální vzkaz Putina a Medveděva, v němž voličům dokazovali, že údajné rozpory páru Batman-Robin jsou jen výmyslem. Jejich pomocníci se totiž postarali o to, aby se jednou z předních zpráv minulého týdne stala informace, jak si prezident a premiér po rozloučení se společným přítelem, italským premiérem Silviem Berlusconim (s nímž podle amerických depeší uzavírají tajné kšefty), šli v Soči zahrát biliár a podívali se na válečný film, který se jim oběma ve stejné míře velice líbil.
Nejvíce spokojenosti tak vzbudila akce WikiLeaks podle všeho v ruské tajné službě. „Najevo vyšla celá řada věcí a je to materiál pro analýzu. O výsledcích budeme informovat státní vedení,“ prohlásil suše šéf ruské tajné služby Michail Fradkov. Rusům, kteří americkým diplomatům v důvěrných rozhovorech prozrazovali informace o černých praktikách státní moci, tak nezbývá než jen doufat, že se ruské policii FSB nepodaří rozklíčovat hvězdičky, kterými redaktoři WikiLeaks zaměnili v textu depeší reálná jména amerických „donašečů“. To, že si dnes Putin jen s jistým nadhledem a „soucitem“ posteskne, že se kdosi „pokouší urazit“ jednoho ze členů vládnoucího dua, totiž vůbec neznamená, že autoři těchto urážek neskončí velmi špatně. Tedy přesně podle zákonů, které typičtí alfa samci ve své smečce uplatňují.
O autorovi| PAVEL MÁŠA, novinář
