„Tak jsem mu ukázala svoji zlatou olympijskou medaili, kterou jsem získala jako členka družstva gymnastek v Londýně v roce 1948. Uchopil ji, roztřásly se mu ruce a vytryskly slzy. Nikdy prý nemyslel, že takovou cennost bude držet v ruce. To místo jsme si samozřejmě prohlédnout a fotit mohli, a já naopak netušila, jakou moc může mít moje zlatá medaile...“
Příhoda se stala loni při zájezdu českých sportovců a členů ČOV do Paříže a někdejší slavná gymnastka Věra Růžičková na ni velmi ráda vzpomíná.
Na olympijský triumf čs. družstva z Londýna 1948 vzpomíná rovněž, ale radost se v ní mísí s pocity lítosti.
„Já se vlastně stala olympijskou vítězkou pouze proto, že tam onemocněla Eliška Misáková dětskou obrnou a zaskočila jsem za ni z role náhradnice. Slíbili jsme si, že budeme bojovat za Elišku a podařilo se nám zvítězit. Bohužel, Eliška v nemocnici svůj boj v noci po soutěži prohrála. Mnohem raději bych byla, kdyby neonemocněla a já zůstala náhradnicí,“ má jasno Růžičková. V srpnu jí bude osmdesát, ale pro jednu z hlavních cen fair play si včera šla čiperným krokem.
Recept? Ranní rozcvičky!
„To přišlo nějak samo!“ bránila se s úsměvem komplimentům. „Celý život jsem strávila v tělocvičně, řadu let jsem cvičila s dětmi a vychovávala mladé gymnasty. Kolo mi už syn zakázal, ale doma mám rotoped, byť mě to na něm moc nebaví. Ale každé ráno si půlhodinku zacvičím,“ přiznala svůj recept.
Má drobná dáma z Brna, která se po roce 1989 výrazně podílela na obnově sokolského hnutí, ještě jiný návod?
„Člověk musí pořád bojovat,“ usmála se.
