Kdykoli vyplňuji daňové přiznání, rozpláču se. Za prvé: růžová barva ve mně vyvolává vzpomínky. Růžové bylo všechno kolem mě od mého narození až do mé promoce. Plenky, dupačky, první aktovka, fleky po neštovicích, pokojík,maturitní šaty. Takže když držím daňové přiznání, držím vlastně plenu, což je samo o sobě k pláči.
A za druhé: samotný název „daňové přiznání“ je citová záležitost. Pamatuju si, jak jsem se šla přiznat svému otci, že varná konvice je cítit po uzenině proto, že jsem si chtěla rychle ohřát klobásku. Musím říct, že pocit úlevy svědomí byl srovnatelný s pocitem, když jsem viděla poprvé film „Zdivočelý krtek na útěku“.
Když tedy mám před sebou daňové přiznání, mám dojem, že jde o stejný vztah. Já přistupuji ke státu a přiznávám se. Přiznávám se k tomu, kolik nocí jsem probděla v některém z velkoobchodů a cpala mražená kuřata do regálů, kolik článků jsem musela napsat do časopisů o dietách, koních, autech, akvaristice a řezbářství, i když ničemu z toho absolutně nerozumím. Daňové přiznání je tedy pro mě osobním přiznáním, po kterém mi stát odpustí, že jsem se více nevěnovala sama sobě a takhle nehorázně dřela pro pár korun.
Je krásné žít v zemi, kde se můžete státu svěřit a klidně spát. A je naprosto v pořádku za tento pocit zaplatit.
Tento rok budu brečet míň. Formulář je totiž o pár řádků kratší.
O autorovi| Eva Tomková, redaktorka LN
