Losování Vánočního beránka je novinářský rituál, který je na veřejnosti sice málo znám, v redakcích je však prožíván velmi intenzivně. Není divu, vybírá se při něm nešťastník, který se stane autorem každoročního povinného zamyšlení nad tím, že přestože jsou Vánoce svátky klidu a lásky, lidé se nevyvarují předvánočního šílenství, nenajdou si spíš čas pro sebe a zapomínají, že nejlepším dárkem je porozumění. V každém slušném novináři už jen pomyšlení na to, že bude psát něco takového, vyvolává pochopitelně pocity nevolnosti. Ale nedá se nic dělat, chce to po nás tiskový zákon - prosadili si to tam lidovci. (Podobné je to, mimochodem, s každoročním letním článkem o tom, jak v Chorvatsku žralok sežral učitelku. Rozdíl je v tom, že ten si kdysi vylobbovali Srbové a napsat ho je v novinářské branži považováno za čest, protože každý správný žurnalista má rád krev a nesnáší učitelky.) Jistě si dovedete představit, s jakým opovržením a posměšky se Beránek po svém vylosování musí v redakci potýkat. Dokud text nedokončí, musí sedět u zvláštního stolu, mít na hlavě červenou čepici s bílou kožešinkou, redakční mail se mu na tu dobu změní na kulisek.jezisek@lidovky. cz a kolegové ho rafinovaně mučí (například tím, že mu z diktafonu pouštějí jeho nahraný hlas). A samozřejmě musí platit kokain pro všechny.
Jistě tušíte, že letos jsem byl vylosován já.
My novináři samozřejmě předvánoční šílenství milujeme. Je to jediné období v roce, kdy většina populace žije stejným způsobem jako my po zbytek roku (minimálně tlačenice v oddělení samočinných štěkajících psíků ve Sparky’s intenzitou zážitku trumfuje i karlovarskou tiskovou konferenci s Robertem De Nirem), též noviny se v tomto čase skvěle prodávají (protože kdo z vás na Vánoce nepotřebuje tištěný televizní program, aby si mohl zaškrtávat) a navíc se díky nákupnímu šílenství inzeruje jako o život, takže odrazovat občanstvo od nákupů znamená stát sám proti sobě a svým prémiím. (Mimochodem je samozřejmé, že když novináři žijí v tempu Vánoc po celý rok, má to následky na jejich vnímání času: celý jejich život se odehrává v předstihu, jemuž je navyklo tempo uzávěrek. Rodiny deníkářů mi potvrdí, že slaví Vánoce už 23. prosince okolo páté odpoledne, u měsíčníkářů to někdy bývá už na konci srpna.) To všechno mi samozřejmě coby Vánočnímu beránkovi komplikuje snahu být ve výzvách k zvnitřněnému prožívání klidných a láskyplných Vánoc dostatečně věrohodný. Nikomu bych nemohl přát něco tak hrozného, jako jsou klidné Vánoce, dny bez stresu, zuřivého pobíhání z místa na místo, bez dřepění v autě uvězněného v ulicích velkoměsta a zuřivého telefonování. Ale jsem jednou Vánoční beránek, nic jiného mi nezbývá.
Jinak by ještě na mě mohli hodit Šášulu, který musí být vtipný na Silvestra. Takže, ať to máme za sebou: Mějte se rádi, zamyslete se nad sebou, tak nějak to prožijte v klidu a pokoji, buďte tu pro své blízké, moc se nepřežírejte, nestresujte se a nenechte se zválcovat... pane bože, to je taková nuda jenom o tom psát.
Natož to, nedej bože, prožít.
