Původní sérii (Star Trek; 1966–1969) jsem zbožňoval: vzpomínám si, že jsem ji poprvé viděl, když mi bylo asi osm, někdy v 70. letech, kdy ji v televizi opakovali. Byl to jeden z nejúžasnějších odpoledních pořadů. Bylo to něco jako kovbojové a indiáni, ale místo koltů tam byly phasery a místo provinčních městeček ztracených uprostřed prérie velké zelené planety s prstenci (tvůrce seriálu Gene Roddenberry svůj pořad původně propagoval jako western, „Karavanu vozů ke hvězdám“ – Karavana vozů (Wagon Train) byl populární televizní seriál padesátých let). Barevné schéma svou živostí připomínalo fauvisty. „Odvážně se pouštět tam,kam se člověk dosud nevydal,“ to bylo poselství, opakované na začátku každé epizody. Náplň tvořila bizarní sci-fi dobrodružství, která však byla zároveň i morálními alegoriemi, jež měly za cíl objasňovat takové myšlenky jako důležitost individuální svobody, nadřazenost demokracie nad totalitarismem, nezávislost různých kultur či nebezpečí plynoucí z nenávisti a rasismu. Je pozoruhodné, že Star Trek nejen předváděl rasově nejsmíšenější obsazení ze všech televizních programů své doby, jmenovitě černošskou komunikační důstojnici Uhuru (ztvárněnou Nichelle Nicholsovou), asijského kormidelníka Sulua (ztvárněného Georgem Takaiem) a mimozemského prvního důstojníka Spocka (ztvárněného Leonardem Nimoyem, který představoval Vulkánce), ale také ukázal národu první mezirasový polibek přenášený mainstreamovým médiem, a to mezi bílým kapitánem Jamesem T. Kirkem a zmíněnou Uhurou (podívejte se na epizodu Platónovy nevlastní děti ze třetí řady). Já vím, tak úplně to tam vidět nebylo a z hlediska děje byl Kirk vlastně donucen Uhuru políbit, ale psal se rok 1968 a od zákona o občanských právech z roku 1964 a zákona o volebním právu z roku 1965 uplynulo jen pár let. Toto sexuální tabu pornografický průmysl doopravdy překonal až roku 1974, kdy byl v celonárodním měřítku uveden do kin film Za zelenými dveřmi (Behind The Green Door).
Ikona Kirk
A člověk se prostě nemohl nabažit Kirka, kapitána USS Enterprise, ničitele tabu, šerifa v divoké, hodně divoké galaxii, a kdybyste snad měli to štěstí, kámoše, se kterým se dá jít na pivo. Je to přesně ten typ chlapa, co bez zaváhání zmlátí i toho největšího a nejšupinatějšího mimozemšťana. Nikdy nepřehlédne krásku, ať je lidská, nebo mimozemská, hlavně když je ženského pohlaví, ale nikdy se také nenechá připoutat – v poslední epizodě série (Vetřelec v mém těle) ho málem dostane zhrzená milenka z dob univerzitních studií. Ví, jak vyprovokovat své dva nejdůvěryhodnější důstojníky, Spocka a lodního lékaře McCoye, aby vždycky získal co nejvíc náhledů na daný problém. Skoro (nebo vůbec) v sobě nemá vnitřní obavy nebo komplexy. Není mu třeba politické korektnosti. Jeho úmysly jsou vždy ušlechtilé. Pokud poruší Základní směrnici – intergalaktickou hippie verzi práva na nezávislost, která stručně řečeno zakazuje kontakt s primitivními civilizacemi (čti: naší planetou na dnešním stupni vývoje) – to aby měly možnost vyvíjet se přirozeně, dřív než se jim dostanou do ruky mocné hračky jako warp pohon, který umožňuje cestování několikanásobkem rychlosti světla –, udělá to jen proto, aby nakopal zadek nějakému fašounovi (viz epizodu z druhé řady Principy moci). A navíc má fakticky cool prostřední jméno: Tiberius. A jeho interpretaci písně Rocket Man se nic nevyrovná (podívejte se na YouTube na „William Shatner Rocket Man“).
Jenže takový už Star Trek dávno není. Ani zdaleka ne. Dnešní Star Trek zahrnuje jedenáct celovečerních filmů, 727 televizních epizod z pěti různých sérií, množství videoher a nespočet románů a komiksů. Původní televizní seriál Star Trek tvořilo jen 80 epizod. Dnešní Star Trek je obrovský, globální podnik na vydělávání peněz. Je to americká franšíza – a není proč si s tím dělat starosti, nebo ano? Chci říct, že tu máme i jiné americké franšízy. McDonald’s například (a v České republice jich je podle firemní webové stránky 80 – zrovna jako bylo osmdesát epizod původního Star Treku).
A vůbec, stejně jako Star Trek i McDonald’s má původ v oblasti westernu. Bratři Richard a Maurice McDonaldovi otevřeli první podnik nesoucí jejich jméno a nabízející „Speedeeho systém servisu“ v roce 1948 v San Bernardinu v Kalifornii, jež ještě před necelými sto lety bylo pohraniční osadou. Bylo třeba asi dvaceti let, jednoho většího otřesu v managementu a změny tváře marketingu, aby se z něj stal globální podnik. Ray Kroc, který v roce 1955 vedl franšízu v Illinois, se totiž bratrů zbavil, v roce 1965 veřejně převzal společnost a v roce 1967 nahradil Speedeeho, původního šéfkuchaře s hlavou z hamburgeru, klaunem Ronaldem McDonaldem.
A stejně jako McDonald’s i Star Treku trvalo asi dvacet let, než se jeho franšíza rozběhla: odstartovala vlastně až v roce 1987, když bylo zahájeno vysílání nové televizní série Star Trek: Nová generace s úplně jiným obsazením, zasazené do úplně jiné doby a s úplně jiným producentem – Rickem Bermanem, který teď velel místo autora Gena Roddenberryho (v tomto případě proběhla výměna stráží přátelsky a Roddenberry se až do své smrti o čtyři roky později na práci do určité míry podílel). Jen jméno vesmírné lodi – Enterprise – zůstalo zachováno. Je však třeba přiznat, že Star Trek měl za svých formativních let jednu výhodu, kterou McDonald’s neměl: byl to McDonald’s, který v roce 1979 prodával tematické Meal Deals se Star Trekem jako propagaci premiéry prvního celovečerního filmu – Star Trek: Film.
A navíc, seriálu Star Trek: Nová generace se povedlo tak trochu „fastfoodizovat“ formát hodinového hraného seriálu. Star Trek: Nová generace byl první takový program od počátků televize, který byl prodáván přímo za použití first-run syndikace (viz rámeček), což byl krok, který pak mnozí napodobili a který bezpochyby hrál roli při vytváření většího počtu sítí, a tudíž i multikanálového vesmíru, v němž dnes všichni žijeme – Star Trek: Vesmírná loď Voyager. Čtvrtá z franšízové série byla vlastně vlajkovou lodí jedné z prvních takových sítí, nešťastné UPN (1995–2006). Ve Spojených státech byly od šedesátých let vysílací časy, které syndikaci nabízely celonárodní sítě, stále více vyplňovány zábavnými soutěžemi, talk show, tanečními show nebo opakováním starších programů (například původním seriálem Star Trek). Tedy obecně řečeno programy, které jsou levné nebo jdou snadno vyrobit. Tím, že přeskočili obvyklou cestu přes sítě a vydali se cestou first-run syndikace s programem, který měl nesrovnatelně větší produkční hodnotu, podstoupili Berman s Paramountem neobvykle vysoké přímé finanční riziko, ale mohli díky tomu také – a teď budu parafrázovat jeden z velkých fastfoodových sloganů, pocházející od největšího napodobitele McDonald’s, řetězce Burger King – have it their way. Mohli si vybrat datum premiéry i kontrolu nad vysílacím časem, mohli pouštět nové epizody v době, kdy všechny sítě vysílaly opakování, mohli vysílat každou epizodu víc než jednou týdně, aby lidé měli víc příležitostí vidět nové epizody hned za tepla.
Star Trek: Nová generace se okamžitě stal hitem, premiéru jehož první epizody vidělo 27 milionů diváků. Vysílal se sedm let (172 epizod) a byl motorem velké expanze franšízy do tří následujících sérií – Star Trek: Hluboký vesmír 9 (1993–1999), už zmiňované Star Trek: Vesmírná loď Voyager (1995–2001) a Star Trek: Enterprise (2001–2005) – i do pěti celovečerních filmů, které však byly všechny tím či oním způsobem vedlejšími produkty série Star Trek: Nová generace a měly stále méně a méně společného s původní sérií. Star Trek, veden snahou rozšířit se jako franšíza, zcela koordinovaně opouštěl jádro toho, v čem především spočívala jeho velikost. To by člověku mohlo dělat starosti. McDonald’s se ničeho takového nikdy nedopustil.
Odcizený Star Trek
Ray Kroc, ať už ho máte rádi, nebo ne, se postaral o to, aby koncept fastfoodu – Speedeeho systému servisu (a ten byl vytvořen k servírování jídla – hamburgerů, hranolků, mléčných koktejlů a koly) – u McDonald’s nikdy nic nenahradilo. A tak to trvá dodnes. Jasně, můžou přidat salátové pulty a pulty s kávou, mohou zkoušet řecké fajitas a mexický gyros, ale ať je chuť měsíce jakákoli, vždycky je tu Big Mac a hranolky prý zůstávají nejlepší na světě (alespoň tak to dodnes tvrdí má matka, které je přes sedmdesát).
Rick Berman a Paramount se naopak rozhodli zbavit ikony své franšízy: kapitána Jamese T. Kirka. To bylo, jako kdybyste odstranili ze salátu, sýra, nakládaných okurek, cibule a housky se sezamovými semínky ty dvě placičky z mletého hovězího a speciální omáčku. Jen se podívejte na kapitány, kteří následovali: Jean-Luc Picard (Star Trek: Nová generace) je rezervovaný intelektuální suchar, nemá rád děti, musí mít na můstku po boku cvokaře – totiž poradce. A jak se vůbec snáší to dvojdílné francouzské jméno s britským přízvukem? Benjamin Sisko (Star Trek: Hluboký vesmír 9) ztratil svou vesmírnou loď v bitvě ještě dřív, než série vůbec začala, vede orbitální stanici kdesi u červí díry, je otec-samoživitel (jeho žena šla ke dnu spolu s vesmírnou lodí, kterou ztratil) – to není případ antihrdiny, ale rovnou antiheroičnosti; a co má znamenat ta náboženská sekta z vnějšího vesmíru, která ho pomaže za božského Vyslance? Na čí je vlastně straně?
Kathryn Janewayová (Star Trek: Vesmírná loď Voyager) je jediná ženská kapitánka. Na ženě-kapitánce by nebylo nic špatného, jenže co udělá jako první? Odpálí svou vesmírnou loď 75 000 světelných let mimo kurz (vzpomeňte si na to, až příště propadnete frustraci, když bude řídit vaše žena nebo přítelkyně); a co má znamenat to naprosté ignorování Základní směrnice (v dvojdílné závěrečné epizodě série se vrací v čase, aby zkrátila dobu návratu své lodi domů, a člověk nemusí být Einstein, aby mu došlo, že to způsobí obrovskou změnu v prostoročasovém kontinuu vesmíru)?
Jonathan Archer (Star Trek: Enterprise), ve všech směrech poslední z kapitánů, snad není ničím víc než holografickou simulací pro poučení členů posádky ze série Star Trek: Nová generace – to je alespoň jeden ze způsobů, jak chápat závěrečnou epizodu série. Ostatní zapomeňte, co s tím?
Sečteno, podtrženo – nízkokalorické vegi-wrapy bez tuku a cukru, ve velkém množství.
Maso se vrací
Takže, stojí Star Trek opravdu za to, aby si s ním člověk dělal starosti?
Ne. Ze dvou důvodů: Za prvé, mluvíme o kulturní fastfoodové stravě a není žádný důvod se kvůli tomu příliš rozčilovat (nezadře se vám do srdce jako ta opravdová). Za druhé, tyhle televizní série s nekirkovskými kapitány se už nevyrábějí a po uvedení jedenáctého celovečerního filmu – Star Trek (2009) – se zdá, že se franšíza snaží vrátit maso zpět do housky. Chápejte, Kirk se vrátil, se vší slávou pěstních soubojů a sukničkářství. A je mu sotva pětadvacet let. O dalších dvou filmech už se jedná. Zdá se, že by franšíza mohla získat zpět své kouzlo, stejně jako se to povedlo Coca-Cole po New Coke – to mi totiž opravdu starosti dělalo.
***
Sérii Nová generace se povedlo „fastfoodizovat“ formát seriálu.
ZLOMOVÝ PROGRAM ? Syndikace v televizi je, řečeno velmi zjednodušeně, trh disponibilního vysílacího času na místních stanicích (tj. chicagské stanici, miamské stanici, anchoragské stanici, atd. – po celých USA jsou stovky takových stanic, které pokrývají 98 % jejich území). ? First-run znamená, že je program určen primárně a exkluzivně k vysílání na syndikačním trhu, aniž by měl afiliaci nebo podporu nějaké celonárodní sítě.
O autorovi| John Riley, Autor je spolupracovníkem Pátku.
