Chcíplo mi auto. Napůl na polní cestě, napůl na silnici jsem rychle nastartovala a vyrazila, aby mě po třiceti metrech zastavila policejní kontrola. Máchnutím mě uniforma odvelela ke krajnici a „jestlipak víte, řidičko…“ Copak jste neviděl, že jsem se sotva rozjela?! Nezajímá mě, jste v obci, policista sveřepě hodil rukou k poli uprostřed roztahané satelitní vesnice. Vypisoval lístek a já viděla rudě.
Většina lidí dává rychlosti přirozenou přednost, jinak by silnice nelemovaly značky rychlost omezující (zcela bez rychlostního omezení dnes mohou na celém světě jezdit pouze v Nepálu, indickém státě Uttarpradéš a na ostrově Isle of Man). Přesouváme se co možná nejrychleji, kmitáme, hlavně mít dobrý time management. Madonna se chlubí, že s BlackBerry i spí, a my být Bůh, stvoříme svět do čtvrtka. Dokonce i lidská evoluce přidala na rychlosti. Podle antropologa Henryho Harpendinga z Utažské univerzity v Salt Lake City se v nás objevují nové části chromozomů, jež ale sdílí velká část populace, a musely tedy vzniknout vysokou rychlostí selekce. Harpendingův výzkum vloni odhalil, že kdyby takto evoluce spěchala odpradávna, rozdíly mezi člověkem a šimpanzem by byly stošedesátkrát větší.
Francoise Saganová využila každé vteřiny svého života kromě kómatu, do kterého upadla po havárii svého Astona Martina v roce 1957. „Kdo nikdy nepocítil vášeň z rychlé jízdy, nepocítil vášeň ze života.“ Beznadějné zamilování prý tolik nebolí, když se člověk řítí po silnici rychlostí 120 mil v hodině.
Spěcháme, ač se dožíváme delšího věku, víc než kdy předtím, letíme, abychom mohli… zpomalit. V době, kdy internet naskakuje rychleji než naše myšlenky, se učíme zpomalovat. V posledních několika letech se z pomalosti stává cool životní styl, estetická veličina, existenciální rozhodnutí.
Kanaďan Carl Honoré před 3 roky vydal knihu Chvála pomalosti, k jejímuž napsání se dostal – jak jinak – přes svou uspěchanost. Vážně se prý zalekl, když ve snaze urychlit čtení synkovi před spaním ubíral Sněhurce počet trpaslíků. Dnes Honoré propaguje tzv. slow travel, pomalé cestování. Kam lze dojet na kole, dojde pěšky, kam lze autem, dojede na kole a kam lze letecky, tam dojede autem. Žádné zběsilé vyskakování z autobusu u šikmé věže v Pise. Podle tzv. pomalého cestování člověk dorazí na kole nebo pomalým autem, pod věží si dá pořádný oběd, obhlédne věž, zbytek dne probloumá po okolí, a nakonec v Pise i přespí.
Plán, jak život zpomalit, nabízejí i stránky Američana Christophera Richardse www.slowdownnow.org. Dočteme se tu třeba, že za rychlou práci je po právu vyšší výdělek, za pomalou nižší a mizivá šance na povýšení, ale Richards navrhuje přezkoumat si, zda se člověku „nevyplatí“ žít život s méně penězi, ale v pozvolném klídku.
Milan Kundera píše ve své knize Pomalost, že kdo chce zapomenout, ten chvátá, že rychlé jednání může skončit vulgárností a ukvapeným závěrem. Naopak pomalost prodlužuje příjemné, vytoužené chvíle, které se pak snáz člověku usazují v paměti.
Lidé jako Honoré, Richards či Kundera mluví o pomalosti se vší vážností a volají: kvalitu nad kvantitou! Přivoňte k růžím! A tak kromě tzv. pomalého cestování se rozmáhá tzv. pomalá práce, pomalé stravování, pomalý sex či sport. Ani jsem netušila, jak dobře s přítelem splňujeme kritéria pomalého designu, neb jedno z nich zní – vybavujte svůj domov nábytkem a designem velmi pozvolna, nechte příbytek jeho přirozené evoluci. Provizorní stůl a knihy v krabicích tedy budou dál trpělivě čekat, dokud nás neosloví oduševnělý kousek. Asie má náskok, tam byla vždy pomalost součástí duchovních i tělesných cvičení, jimž se musí Evropan od základů učit včetně soustředěného dechu bez paniky a vyprázdnění odbojné mysli.
Zabrala jsem se do obdivování rozkvetlé levandule, když mi pípl mobil. Z prázdné mysli mě vytrhl pracovní deadline, a co téměř nešlo stihnout, musí jít ve chvilce. Takže kdo chce zpomalit, ať čichá ke květinám. Ale rychle.
O autorovi| Nora Grundová, spolupracovnice Pátku
