Miloš Melčák se jim opravdu vyplatil, lze říci na adresu jistých politiků – oni dobře vědí, kteří to jsou. Pokud by zrovna jeho právo sedět ve sněmovně a do mrtě pobrat všechny poslanecké platy mělo být chráněnou ústavní hodnotou, byla by to vrcholná ironie.
Nicméně to z principu nelze vyloučit. Občas se stává, že soukromý, sobecký zájem nevážné osoby může posloužit právům všech. Žádný politik nemůže tvrdit, že by problematičnost způsobu rozpuštění sněmovny pro něj byla novinkou. I zákon schválený ústavní většinou může být v rozporu s ústavními hodnotami. Lze dokonce položit otázku: mohl se vůbec Ústavní soud Melčákovou stížností nezabývat? Odpověď není na laicích. Až potud je počínání soudu pochopitelné a nenapadnutelné.
Ovšem pod jednou podmínkou.
Ústavní soud by teď měl jednat rychle. Jeho názor, že odklad voleb nekoliduje s veřejným zájmem, neboť za ně stát zatím neutratil žádné peníze, je formalistický až na hranici provokace a těžko může budit důvěru. Soud jistě potřebuje své rozhodnutí důkladně zvážit, ale taky v něm, předpokládáme, zasedají špičkové právnické mozky, které se s problémy vznesenými Melčákovou stížností nesetkaly poprvé v životě až včera. Pokud by nyní soud dával sebe méně najevo, že rychlost není něco, co by ho v nastalé situaci mělo zajímat, pak by skutečně bylo na místě hovořit o nezodpovědnosti a svévoli.
