Aizenbergová, která se zaměřuje na technologie inspirované přírodou, nyní s kolegy obrátila pozornost právě tam. Inspirovaly ji listy lotosu, konkrétně jejich mikrostruktura. Mohlo by se zdát, že list je absolutně hladký, a proto z něj voda (i podchlazená) okamžitě steče. Jenže opak je pravdou. List se může pochlubit drobnými vrypy, a to v nanorozměrech. Postarají se o to, že kapky dopadnou na povrch pod velkým úhlem, přesahujícím 150°. Padající kapka se tak díky kinetické energii získané pádem nejprve „rozplácne“. Pak opět zkompaktní a odskočí. Voda tedy odteče, aniž by povrch smočila a mohla se vytvořit námraza. Popsané odskakování funguje až do teploty minus 30 stupňů Celsia.
Jak vědci popisují v posledním vydání odborného časopisu ABS Nano, odzkoušeli v laboratoři vyrýt několik nanovzorků do vrstvy běžně používaného hydrofobního materiálu – fluorovaného křemíku. Výsledky byly vcelku uspokojivé. Otázkou je, jak by odpuzování ledu fungovalo v případě, že drobné drážky zaplní znečištění. Otestovat by se také měly vlastnosti materiálu za předpokladu, že na něj nebude dopadat voda, tedy déšť, ale přímo sníh. To má tým Joanny Aizenbergové ostatně v nejbližších měsících v plánu. Vyrábět nanovrypy nebude levné, ovšem k přírodě šetrnější než různé rozmrazovače.
