Od někdejšího důvěrníka Jana Pavla II. se dovídáme, že papež se oddával pokání a sebemrskačství. Ta zpráva je svým způsobem odvážná. Ve společnosti obklopené a formované nabídkami či inzeráty typu „mírné sado maso vítáno“, není snadné přiznat vlastní bičování na sebe sama či na někoho blízkého.
Ne proto, že by vlastní bičování bylo pokládáno za úchylku, naopak. Časy, kdy společenští drábové kontrolovali ložnice či knihovny, jsou pryč. Většině je fuk, v co kdo věří a co kdo čte. Kontroluje se spíše nakládání s vlastním zdravím (svícení, kouření, topení), zatímco nakládání s vlastním tělem se bere libertinsky. Ale tím snadněji se pak vlastní bičování může házet do jednoho pytle s praktikami sado maso. Dokáže si snad většina spojit s bičem či páskem něco jiného?
Představa, že někdo si vlastním bičováním navozuje intimní prožitek Kristových muk, může na většinu působit divně. A přesto je normálnější než posedlost virtuální realitou, jejímž symbolem je náhradní (náhražkové?) tělo - avatar.
Čtěte „Sebebičování...“ na straně 24
