* LN Který koncert si letos budete pamatovat nejvíc?
Letos jsme zvládli i pět měst za týden, každý den jiné publikum, jeho náladu poznám, jen co začnem nosit aparaturu. Cítím, co od nás ten dav čeká, dokonce i to, s čím se spokojí. Skvělý koncert byl na Sicílii, hráli jsme v řeckém amfiteátru, byl úplněk. V Austrálii lidi šíleli, v březnu jsme jeli do Singapuru, Malajsie a Číny, to byli zas jiní fanoušci. Pak rovnou šup do Vladivostoku, přes Sovětský svaz, tedy co to říkám, přes Rusko, do Arménie. Pak jsme skočili, těsně před mistrovstvím světa ve fotbale, do Jižní Afriky. Tam to bylo asi nejdál, co jsem letos zažil, lidi byli strašně nadržení na skupinovou zábavu. Vůbec nás nechtěli pustit z pódia, přidávali jsme snad hodinu. A někdy si pamatuju město, protože mi v něm po koncertu uvaří baštu. Myslím tím jídlo, nic víc.
* LN Prý máte taky rád kafe, je to jeden z vašich hlavních požadavků pro pořadatele koncertu. Je to pravda?
Piju ji hodně slabou, i ve studiu, když nahráváme. Pomáhá mi, když mám něco v ruce, vlastně piju kafe celý den, i když si píšu věci pro sebe. Rád totiž sedím za pracovním stolem, kde nejsou agenti, manažeři, kluci z kapely ani fanoušci. Můj stůl je můj tvůrčí svět, který si můžu naplnit, jak sám chci. Proto tak rád chodím nakupovat psací potřeby. Lásku k papírnictvím po mně zdědila i dcera.
* LN Co si kupujete?
Bohužel už máme stovky tužek i bloků. Ale dokážeme stát před výlohou celé hodiny a vybírat si obyčejné psací podložky. I když většinou nic nekoupíme.
* LN Jaké texty si píšete sám pro sebe?
Mám několik projektů, ale nejdůležitější je esej Nekonečný Bůh, to je skutečně můj celoživotní projekt. Vědecko-teologické záležitosti mě zajímají už od základní školy, vždycky mě fascinovalo náboženství, ale hned jako mladý jsem skočil na pódium, neměl jsem na studium čas – a dost mě to štvalo. Fascinují mě rozdíly mezi myšlením vědeckým a teologickým, jasně od dětství cítím, že teprve když se tyto dva myšlenkové proudy spojí, můžeme nalézt pravdu.
* LN Studoval byste teologii, kdybyste se nestal slavným zpěvákem?
Pravděpodobně ano. Určitě ano. Ale zas tolik nelituju: prožil jsem fantastický život a to, co mělo být mou profesí, se mi stalo koníčkem. Rád čtu vědecké knihy, nesmírně mě zajímají. Čtení a psaní mi dělá radost – a taky mě drží daleko od problémů. Prostě nezlobím.
* LN Jak to vypadá, když zlobíte?
Ale to je jen taková fráze! Vždycky jsem zlobil, moc jsem mluvil a choval se arogantně. Jsem nekonvenční, radikální, trouble maker, člověk, co dělá potíže. Dodnes se rád pohádám s kýmkoli o cokoli. Hádka je dobrá pro zpochybnění starých pravd, aby člověk nezakrněl. Rád jsem se tahával s lidmi, kterým říkám noční: s herci, tanečníky, číšníky, prostitutkami.
* LN Jak moc ovlivňují noční lidé vaši hudbu?
Zcela jednoznačně a zcela zásadně. Ovlivňují i můj hlas. Vždycky jsme ve dvě skončili koncert a já už za nimi běžel: ve Frankfurtu, v Berlíně, v Hamburku. Noční lidé jsou pro mě fascinující bytosti, neobjevíte je v novinových titulcích ani v televizi, jsou na okraji společnosti – a to mě na nich baví. Snad od nich jsem získal neobvyklé politické názory. I když: často teď myslím na svoje rodiče, maminka a táta byli jeden spíš doleva a druhý spíš doprava. Neustále spolu diskutovali o politice. Ne, že by se hádali, ale šli do sebe dost ostře. Já jsem je jako dítě poslouchal a říkal si: kdybychom tak mohli mít padesát procent z toho, co říká máma, a další půlku z toho, co říká táta, to by se mi líbilo! Jenže to samozřejmě nejde.
* LN Když se řekne Deep Purple, co se vám vybaví?
Lidi z kapely pro mě znamenají, věřte nebo ne, neutuchající zdroj inspirace. Mnohem víc než dřív, protože jsme za ta léta dospěli a zmoudřeli. Každý z nás má jiné hudební vzdělání: bavíme se každý večer po koncertě o politice, fotbalu a našem školství: je to pořád zajímavá, neunavená debata. Obávám se totiž, že člověk se k stáru stává karikaturou sebe sama – a to bych opravdu nerad. Člověk se stává parodií, začíná opakovat věci, které se mu kdysi osvědčily a tak dobře fungovaly. Prostě chová se jako debil. Proto jsou pro mě Deep Purple tak důležití. Někdy je můžu třeba na chvíli ignorovat a jet si sám na dovolenou, ale oni jsou rodina, ta nezradí. Mám v té rodině celoživotní členství, takže až se k nim vrátím, budu zas plný energie a entusiasmu – a pojedem dál!
* LN Z kapely jste několikrát odešel a zase se vrátil, rok jste strávil i s kapelou Black Sabbath. Je něco, co byste dnes udělal jinak?
Jsou asi věci, za které se v životě stydím. Ublížil jsem lidem, protože jsem nevěděl, že se dá jednat i jinak, míň zkratovitě. Asi jsem udělal pár špatných rozhodnutí, ale v životě máte často otevřené dvoje troje dveře, a když se vydáte jedněmi, už se nedozvíte, co se skrývá za dalšími. Bohužel nám chybí pořádná věda, která by se úspěšně zabývala lidskou duší – to mi vadí. Žádný psycholog ani psychiatr ještě nevyoperoval lidskou duši, a tak bůhví, jak vypadá. Promiňte, moc mluvím… Jednoduše mě tohle fascinuje.
* LN Je název vašeho posledního sólového alba One Eye to Morocco inspirován africkou zemí, kde jste nikdy nehráli?
S Marokem nemá společného vůbec nic. Seděl jsem s kamarádem v kavárně ve Varšavě, v té samé kavárně, kde sedával Oscar Schindler za druhé světové války. Najednou kolem prošla nádherná baba a naše pohledy se setkaly. Mohl jsem na ní oči nechat. Pak jsem se probral a řekl: „Promiň, co jsi říkal?“ A on odpověděl: „Bože, Iane, ty se jedním okem díváš do Maroka!“ Což znamená, že se nesoustředím, že se jedním okem dívám do Maroka a druhým, jak praví polské přísloví, na Kavkaz. To zvládám jak mladík.
* LN Jak jste letos v srpnu oslavil svoje pětašedesáté narozeniny?
Nevím, od dětství jsem narozeniny nenáviděl. Všechny ty tetky, sestry mé maminky, co se na mě vrhaly a štípaly mě do tváří! Pusinkovaly mě po obličeji a já nemohl utéct. Bylo to odporné. Od té doby narozeniny neslavím a nikomu o nich neříkám. A že mi bylo pětašedesát? Býval jsem v mládí atletem, teď už nejsem, ale jsem vděčný za to, že mám energii stát na pódiu a dělat muziku. Zpívám stejně rád, jako když jsem byl kluk.
* LN V dětství jste zpíval jako člen chlapeckého kostelního sboru. Kdy jste poprvé uslyšel rokenrol?
První skutečný rokenrol, ne ten střižený country, jsem asi slyšel od svého strýce, jazzového pianisty, který pro mě hrál boogy-boogy, což bylo neuvěřitelné! Ding ding ding ding, rytmická hra jeho levou rukou. To ve mně nechalo velký dojem, dodnes to slyším vzadu za krkem. Pak mladý Elvis, Chuck Berry, Little Richard, Sweet Little Sixteen… mně bylo tehdy taky šestnáct, tak se mi to líbilo.
* LN I lidé, kteří neznají Deep Purple, si vás pamatují jako Ježíše Krista na původní nahrávce kultovní rockové opery Andrewa Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar. Album vyšlo v roce 1970 a znamenalo převrat v muzikálové branži. Jak jste se k tak prestižní práci dostal?
Producent toho muzikálu byl náš velký fanoušek a chodil na naše koncerty. Zavolal mi tehdy a řekl: Nechceš zpívat našeho Ježíše? Nemusel jsem jít na casting, vzali mě rovnou. Mnoho nabídek, spojených s tím muzikálem, jsem pak musel odmítnout kvůli závazkům s kapelou: nemohl jsem Ježíše hrát v divadle ani ve filmu, jednoduše jsem jen za pár hodin nahrál desku – a bylo to skvělé. Bylo to v době, kdy jsem se učil věřit svému hlasu. Měl jsem už nějaké zkušenosti s jevištěm a vlastně mě potěšilo, že jsem se mohl stát interpretem – a navíc Ježíše Krista.
* LN Kapely Deep Purple nebo třeba Led Zeppelin se odjakživa snažily nevystupovat na televizní obrazovce: proč vlastně?
Televize vás vysuší, vezme si, co chce, a odhodí vás. Fanoušci to neocení: když vás někdo vidí v bedně, už nepřijde na koncert, má pocit, že všechno slyšel. Ale když se ukážete jen na koncertě a jako třešinku na dortu přidáte pár nových improvizací, lidi to ocení. Proto mě to pořád tak baví. Když se koukám na ty hudební show v televizi, je mi z nich zle, takhle se přece nikdo nemůže vyvinout, kopírováním písniček druhých. Nikdo nechce poslouchat, co měli rádi jeho rodiče, my jsme taky nechtěli Sinatru – ale co chtějí tihle lidi z televizních soutěží? Nějak se s tím prostě nemůžu smířit.
***
IAN GILLAN
Frontmanovi Deep Purple bylo letos pětašedesát. Ovšem barví si vlasy — už dávno ne dlouhé —, a tak vypadá mladší. Je rád sám, píše si ručně propiskou do bloku, a nejen písňové texty. Je vděčný, že mu dcera občas pouští pop, prý aby nezakrněl. Nade vše miluje cestování a nechápe, jak může někomu připadat únavné. Náš rozhovor vznikl, když byl na dovolené u moře; dopřává si ji každý rok.
Loni vydal vydařenou, vlastní sólovou desku One Eye to Morocco (Jedno oko do Maroka), v květnu vystupoval v Čechách a příští týden se sem „s klukama s kapely“ vrací. V poslední sestavě Deep Purple figuruje od roku 2002 vedle Gillana také klávesista Don Airey, baskytarista a velký Ianův kamarád Roger Glover, kytarista Steve Morse a bubeník Ian Paice, který je posledním ze zakládajících členů kapely. Ta vznikla v roce 1968 a přežila už tolik personálních změn, že je hudební historici ani nestihli pořádně zmapovat. Z kapely Deep Purple Ian Gillan několikrát bouřlivě odešel. Přesto ji už čtyřicet jedna let považuje za svou rodinu.
Narozeniny nenávidím, mám je spojené s tetičkami, které mě v dětství pusinkovaly. Bylo to odporné.
