* LN Jungmannovu cenu jste získal za překlad dvou historických novel Ibuseho Masudžiho. Překládáte ho už od studií. Jak jste si vybral právě jeho?
V roce 1963 přinesl můj učitel Miroslav Novák do třídy knížečku, která se jmenovala Vodnické knížky, a řekl: V téhle sbírce je velice zajímavá povídka od jednoho poměrně neznámého spisovatele jménem Ibuse Masudži, podívejte se na ni. „Podívat se“ znamenalo tři měsíce soustředěné práce se slovníky a porad s rybáři, protože to je rybářská povídka, jmenuje se Bílé vlasy. Když jsem ji přeložil, moje žena, která je sama spisovatelka a má nesmírný cit pro jazyk, si ji přečetla a řekla: Tohoto autora se drž. Protože tady je něco jedinečného. A já jsem si slova doktora Nováka i své ženy vzal k srdci.
* LN Později jste napsal o Ibusem několik knih, ta česká se jmenuje Paměť století. Kdy jste se poprvé sešli?
V roce 1966, když jsem poprvé přijel do Japonska. Už dřív, když Bílé vlasy vyšly česky, jsem mu překlad poslal a přiložil jsem k němu pstruhové mušky. A on mi odepsal: Japonské ryby nejsou na české pstruhové mušky moc žhavé, ale kdybyste někdy přijel do Tokia, zavolejte mi a sejdeme se. To jsem udělal, bylo to krátce poté, co vydal svůj největší román Černý déšť o atomovém bombardování Hirošimy. Povídali jsme si hlavně o rybách, protože on jako většina mistrů ze staré školy nerad mluvil o literatuře a nepoužíval teoretická slova. A pak jsem ho vídal pokaždé, když jsem přijel do Japonska, dokonce mě pozval do své chalupy v horách a tam jsem jezdil na léto.
* LN Jak byste českému čtenáři přiblížil Ibuseho styl?
Přirovnal bych ho ke dvěma českým autorům, a to k Bohumilu Hrabalovi, protože má stejný dar kouzelného pábení a tak jako Hrabal měl rád prosté lidi a miloval hospůdky. Druhá je paralela s Vančurou: i když vypráví o obyčejných lidech, podává to velice originálním, vytříbeným stylem, který připomíná filmovou techniku. Tím, jak Ibuse postupuje od detailu k polodetailu a celku a jak plasticky navozuje určité literární obrazy, se Vančurovi velice podobá.
* LN Jména Bohumil Hrabal i Vladislav Vančura evokují určitou výmluvnost. Není u Ibuseho stejně důležitá i tlumenost, zámlka?
To je obecný rys většiny velkých japonských autorů. Kawabata tomu říkal hřmění ticha neboli výmluvnost nevysloveného. V japonském malířství se tomu říká prázdný bílý prostor. Představte si japonské obrázky, kde je v pravém rohu ptáček na větvi a pak je bílá plocha a v levém dolním rohu kaligrafie a autorova pečeť. Větší je plocha nepopsaná než popsaná. A ta bílá plocha zve diváka, aby se do obrazu ponořil, aby spolupracoval a ve své imaginaci si jej dotvořil. A totéž najdete v literatuře. Ve Vlnění válečných let je scéna, v níž stařičký štolba seká trávu pro koně svého pána a v zemi je zarytý šíp. A on se nedotkne srpem toho šípu, seká opatrně kolem něj. Protože se bojí nebo si váží nástroje války. Ibuse o tom nic víc neříká, ale vidíme konfrontaci nástroje zabíjení a nástroje obživy a nic víc k tomu není třeba dodávat.
* LN Překládáte nejstarší památky, ale i moderní autory – od Manjóšú přes Bašóa či mistra Issu až po Kawabatu či Ibuseho. Je tím, co v nich dává věcem řád, příroda?
Můj kolega z Torontské univerzity Northrop Frye napsal knihu Velký kód, a tam mluví o vzorovém vyprávění západní literatury, kterým je Bible. Vychází z ní většina příběhů i způsob vyjádření. Ale v Japonsku je tím velkým kódem od Manjóšú až dodnes řád přírody, dramatické střídání čtyř ročních údobí. Každé to údobí má své posly, své symboly. Na jaře je to slivoň, pak přichází sakura, v létě pak uno hana, to se česky řekne trojpuk skvělý, já to ale překládám s troškou básnické licence jako jasmín, protože trojpuk skvělý by čtenáře zřejmě odradil. S trojpukem nebo jasmínem přichází kukačka, to je velice poetický pták, který nás spojuje s milými z dáli nebo i s dušemi zemřelých. Na podzim se vybarví listí javorů a rozkvete hagi, v zimě napadne zářivý sníh. A Japonci, zejména staří Japonci od Manjóšú až po Kawabatu, prožívají toto drama velice intenzivně, jako ho dokážou prožívat třeba děti. V tom spočívá japonská víra – v neustálou obměnu přírody, která nikdy nekončí, stále znovu se obrozuje a s ní i člověk.
lidovky.cz Celý rozhovor najdete na www.lidovky.cz/kultura
***
Antonín Líman (1932)
Od roku 1967 přednášel na Torontské univerzitě. Od poloviny 90. let překládá z japonštiny: výbor z haiku Pár much a já (1996), Bašóúv deník Úzká stezka do vnitrozemí (2000), soubor Boží člověk Issa (2006), Tanizakiho Deník bláznivého starce (1998) či Kawabatův Hlas hory (2002). Letos vyjde v jeho překladu poslední svazek čtyřdílné antologie starojaponských básní Manjóšú (od 2001).
