Vzpomínáte si na debatu o úsporách v české diplomacii? Na nadhozenou otázku, zda mezi uzavřenými ambasádami má být i ta v Pákistánu? Na hrozbu, že její osazenstvo už nebude střežit česká policie? Snad to byly od začátku jen vlny. A přece dění v Pákistánu dokládá, jak je zastoupení v té zemi a přímé zprávy z ní důležité. Zejména pro státy bojující jako spojenci v Afghánistánu.
Ve čtvrtek, při akci proti talibům či teroristům na pomezí Afghánistánu a Pákistánu, byli při akci NATO z vrtulníku zabiti tři pákistánští vojáci. Tak to alespoň tvrdí vláda v Islámábádu, zatímco velitelství jednotek ISAF namítá, že šlo o povstalce. Jenže místo aby se spor vyjasnil, Pákistán týž den zablokoval zásobovací trasy NATO pro jednotky v Afghánistánu – tedy i pro české vojáky. A včera začala vláda v Islámábádu žádat od NATO oficiální omluvu.
Myslíte, že jde o detail, kiks, nepříjemnost, jaká se chtě nechtě přihodí v každé válce proti povstalcům? Problém je, že si to nemyslí pákistánská vláda. Ano, takové kiksy se staly i Američanům, ale to Islámábád jen podrážděně vrčel. Když se to přihodí NATO, Islámábád vyrukuje s blokádou a ultimátem. Přitom je Pákistán největším spojencem Západu v oblasti, které i Bílý dům říká Afpak. Ty dvě země, Afghánistán a Pákistán, jsou opravdu provázané.
Co náš strategický spojenec Pákistán vůbec chce? Je jeho hlavním cílem potření Talibanu, organizace, kterou sám vystavěl proti sovětům? Vadí mu více fakt, že z jeho území je podporován Taliban, nebo že na pákistánské zázemí této podpory teroru útočí jeho spojenci z NATO? Poslední události naznačují, že Pákistánu více vadí útoky NATO než útoky Talibanu. Je dobré vědět, proti komu všemu v Afghánistánu vlastně bojujeme.
