Lidové noviny otiskly 11. dubna komentář Daniela Bútory Fico ve fiktivním obklíčení. Protože se záležitost s novým tiskovým zákonem týká nejen Slovenska (příklady táhnou a Paroubek měl už tisíc chutí učinit podobný krok), odvažuji se přičinit pár poznámek.
Při srovnávání Mečiara s Ficem je třeba mít na zřeteli, že Mečiar si mohl volat za pomocníka k vyřizování svých záležitostí jen rozložené Jelcinovo Rusko. Fico má k dispozici konsolidovanou Putinovu říši a je k ní víc než vstřícný.
Je iluze si myslit, že členství v NATO, EU a Schengenu dělají Fica méně nebezpečným. Tyto organizace mohou být užitečné jen těm, kteří se chtějí řídit principy, na nichž jsou postaveny. Členství v nich není na rozdíl od Varšavské smlouvy a RVHP povinné a nelze se spoléhat na to, že vyřeší za nás něco, co si musíme vyřešit sami.
Víru pana Bútory v internet nesdílím. Nejen v postkomunistických zemích mají zatím „papírové“ noviny nesrovnatelně větší vážnost a větší četnost než internetové verze. Navíc je tu další stránka věci, která by se neměla podceňovat: finanční zázemí internetových médií je podstatně slabší než těch papírových: s malou nadsázkou se dá říci, že pokud by svoboda zůstala omezena na tento prostor, bylo by možné psát to, co chce vláda, za peníze, kdežto být nezávislý, to zadarmo. Tedy jakási technicky dokonalejší forma samizdatu. Proč?
To, že Fico plánuje ještě horší věci, než je tiskový zákon, nedělá tiskový zákon méně špatným.
A ještě poznámka na okraj k hlasování v Národní radě Slovenské republiky: opozice měla plné právo zablokovat schválení Lisabonské smlouvy. Chápu svízelné postavení Maďarů na Slovensku, ale udělali chybu, když šli Ficovi na ruku. Vytváří se situace, kdy v některých zemích Evropské unie budou platit jiné standardy pro svobodu projevu než v jiných. Problém má tedy i Evropská unie a strká před ním hlavu do písku. Je legitimní ji na to upozornit.
O autorovi| Bohumil Doležal, politolog
