I když se to v v době kjótského protokolu možná nezdá, existují i velmi účinné mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí. Nejzářnějším a nejznámějším příkladem je montrealský protokol omezující použití látek poškozujících ozonovou vrstvu naší planety. Těch je celá řada, ale montrealský protokol se zaměřil především na tzv. freony, kterýžto název je obchodním označením skupiny halogenderivátů uhlovodíků.
Důvody byly jasné: „Jde o látky, které se v přírodě téměř nevyskytují,“ říká Karel Vaníček, vedoucí Solární a ozonové observatoře Českého hydrometeorologického ústavu. Do oběhu je dodal až člověk, a tak představovaly v cyklu ničení a tvoření ozonu v atmosféře jasně cizí prvek. Navíc velmi ničivý i v relativně malém množství.
„Nepřítel“ byl tedy relativně jasný a boj proti němu úspěšný. Radikální omezení emisí látek zahrnutých do protokolu už za 20 let vedlo ke stabilizaci ozonové vrstvy. „U některých látek dokonce už došlo k poklesu koncentrací, zatím se ovšem nepodařilo prokázat, že by se ozonová vrstva začala obnovovat,“ shrnuje výsledky měření za poslední roky Karel Vaníček.
Naše nepřehledné století Ovšem v 21. století bude situace na „bojišti“ podstatně složitější, varují na internetových stránkách časopisu Science přední odborníci na problematiku ozonové vrstvy v čele s Akkihebbalem Ravišankarou, vědcem indického původu, který v současnosti působí v americkém federálním Národním úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA).
Autoři článku totiž na základě starších i nedávných studií tvrdí, že hlavní nebezpečí pro ozonovou vrstvu bude v našem století představovat plyn mnohem hojnější a hůře „postižitelný“: rajský plyn čili oxid dusný (N2O). Že se tento skleníkový a člověka povznášející plyn podílí na rozpadu atmosférického ozonu, zjistili vědci přesvědčivě už před několika desítkami let. Také se ovšem ví, že je v působení na ozonovou vrstvu asi 16krát méně agresivní než „nejtvrdší“ freony. Na rozdíl od nich v atmosféře ovšem není vůbec vzácný. A jak uvádí Ravišankara s kolegy, jeho množství atmosféře stále roste.
Největší podíl na tom má člověk. Ne že by lidské emise tohoto plynu převyšovaly ty z přírodních zdrojů (zatím jsou méně než třetinové), ale přesto postupně rostou. „Navíc jsou lidmi vypouštěné emise oxidu dusného vázány na některé rozhodující ekonomické oblasti současné civilizace, jako je výroba potravin, doprava či výroba energie z fosilních nebo biopaliv,“ říká Karel Vaníček.
Vymaže Montreal?
Pokud se tento trend nezmění, podle autorů článku v Science za dalších 20 let „vymaže“ pozitivní efekt zákazu freonů, varují vědci. „Pokud se výpočty uváděné v článku ukážou jako spolehlivé – a v současné chvíli o tom z vědeckého hlediska není důvod pochybovat – pak se jedná o závažnou informaci srovnatelnou s výstrahou Maria Molina a Sherwooda Rowlanda z poloviny 60. let minulého století o budoucím ohrožení ozonové vrstvy freony,“ hodnotí zprávu český odborník. (Molina a Rowland se v roce 1995 dočkali Nobelovy ceny za chemii).
Ovšem odpověď na tuto pravděpodobnou hrozbu musí být podle všeho odlišná. Oxid dusný nikdo nevyrábí přímo, jde o vedlejší produkt celé řady činností, bez kterých si moderní civilizaci zatím nedovedeme představit.
To o freonech do takové míry neplatilo. Montrealský protokol proto přijala v celku pozitivně i komerční sféra, protože ta omezené látky dokázala rychle nahradit jinými technologiemi. Bez drastických ekonomických ztrát a v některých případech dokonce se ziskem.
Naopak zásadní omezení emisí oxidu dusného by bylo mnohem bolestivější. Vyžadovalo by dlouhodobý celosvětový konsenzus a nesrovnatelně větší investice. Obtíže takových iniciativ dobře ilustrují peripetie kjótského protokolu.
Z těchto důvodů je velmi nepravděpodobné, že by se úspěch modelu montrealské smlouvy mohl opakovat také v případě oxidu dusného, domnívá se český odborník. Největší naději podle něj představuje změna společenského prostředí – možná technologický pokrok zaměřený na vývoj technologií šetrnějších k prostředí.
Riziko spojené s nárůstem koncentrací oxidu dusného je přitom mnohem významnější než v případě dnes tak často zmiňovaných změn světového klimatu. „Následky zničení ozonové vrstvy lze v podstatě přirovnat k účinkům celosvětového jaderného konfliktu. Byť by byly samozřejmě rozloženy do delšího časového období, než by to bylo u nukleární války,“ popisuje nejčernější scénář možného vývoje Karel Vaníček.
***
množství ozonu v atmosféře Země
(v Dobsonových jednotkách)
110 220 330 440 550
Modrofialová oblast označuje „rekordní“ ozonovou díru nad Antarktidou 24. září 2006
Celá oblast měla rozlohu 27,3 milionu km2 (zhruba velikost Afriky)
