KOMENTÁŘE LN
Poslední svého druhu. Tenhle výraz používají biologové, v lidské souvislosti zní trochu vulgárně, ale Lenka Reinerová ho naplňuje. Poslední žijící spisovatelka Prahy německého jazyka, poslední, která pamatuje Kafkovy souputníky i meziválečnou levicovou avantgardu, jedna z mála, která ještě může líčit osobní zkušenost z rasového šílení nacistů i z komunistické věznice. To, čím je pro Francouze od neděle fakt, že žije už jen poslední veterán první světové války, nám zosobňuje právě Lenka Reinerová. A tato téměř dvaadevadesátiletá dáma teď reprezentuje Česko v první světové lize.
Tak vypadá kontext dnešního projevu Reinerové ve Spolkovém sněmu. V době, kdy jiná první liga debatuje v Davosu bez české účasti, je to pro nás navýsost zajímavá zpráva. Řeč (přednesená pro zdravotní stav bez osobní účasti) zaznívá ke Dni obětí nacismu, naslouchají jí němečtí poslanci, kancléřka Merkelová i prezident Köhler, a to na fóru, jež si za léta zvyklo na světové hvězdy včetně nobelistů – příkladem budiž Elie Wiesel či Imre Kertész. Tak prostě vypadá globální první liga.
Na Reinerové se nemusí líbit každému vše. Dvacáté století se na ní otisklo až příliš všestranně. Ve třicátých letech se stala komunistkou. Zažila riskantní útěk před Hitlerem, internaci ve Francii a exil v Mexiku s E. E. Kischem. Když se vrátila do Prahy, seděla coby „kosmopolitka“ v komunistické vazbě. Přesto v liberálních šedesátých letech vstoupila do komunistické strany opět a z této víry ji vyléčila až normalizace, přesněji řečeno zákaz publikace.
Že je to divné? Pro dnes dvacetiletého jistě. Pro Židovku dospívající za nacistického ohrožení byla levicová avantgarda běžná volba. „Žila jsem normální život své generace,“ říká sama. A na rozdíl od takového Zdeňka Jičínského ten život reflektuje: „Byla jsem příliš dlouho zajatcem víry, že navzdory odsouzeníhodným výstřelkům sloužím dobré věci.“
Česko dnes nemá příliš osobností, jež by byly zvány na podniky světové první ligy. Lenka Reinerová patří k výjimkám. Patří k těm, kteří svým osudem dokládají nesamozřejmost zdánlivě samozřejmého: samotné svobody existovat.
Čtěte „Pražská...“ na str. 8
