Je Čína spíše partnerem, či konkurentem Ruska? Tak se ptají lidé v obavě, že Moskva může vydírat Evropu nabídkou svého plynu Číně, ale i znejistělí ruskou střelbou na čínskou loď v přístavu Nachodka. Jak se k Číně postaví Barack Obama? Tak se ptají lidé v obavě, že pro Ameriku, největšího dlužníka Číny, bude bližší „čínská košile“ než „ruský kabát“ v podobě zájmu Washingtonu o ambice Moskvy.
Tyto dnes aktuální otázky byly nastoleny už před čtyřiceti lety. Když začátkem března 1969 proběhl na řece Ussuri pohraniční konflikt dvou jaderných komunistických mocností, v samotné bitvě sice zvítězil Sovětský svaz, ale pro diplomacii se v době, kdy do Bílého domu přišel Richard Nixon, otevřel netušený prostor pro zásadní změnu. Do světa rozparcelovaného mezi dvě supervelmoci zasáhl třetí velký hráč. Po Kissingerově „pingpongové diplomacii“ se z komunistické Číny stal nejenom řádný člen mezinárodního společenství, ale dokonce jeho privilegovaný aktér, neboť Peking na úkor Tchaj-wanu získal stálé křeslo v Radě bezpečnosti OSN.
Jak vypadá „konflikt na Ussuri“ z pohledu roku 2009? Jaké závěry lze vyvodit ze současného soupeření Číny, Ruska a Ameriky?
Když hodnoty ustupují byznysu Moskva, těžiště asertivní eurasijské mocnosti, se vymezuje vůči Evropě i USA a tvrdí, že hlavním úkolem je nedovolit Západu, aby pod záminkou šíření svých hodnot ovládl Rusko a jeho surovinové bohatství. „Štítem“ je koncept suverénní demokracie a jaderný arzenál, „mečem“ energetické suroviny a jejich přepravní infrastruktura. Protože Moskva potřebuje peníze, hledá další zákazníky a nalezla je v Asii – zejména v energeticky hladových zemích Dálného východu.
Peking úspěšně buduje fasádu hospodářského a politického giganta, jehož prioritou je rozvoj rovnoprávných ekonomických vztahů se všemi zeměmi. Hlavním krédem je stabilita a respekt vůči politickým a kulturním specifikům všech aktérů. Čína vystupuje v roli solidního obchodního partnera, kterého zajímá jen byznys, a očekává (pravděpodobně začne i vynucovat), že se jeho partneři rovněž omezí pouze na obchodní aktivity.
Nová Obamova administrativa čelí domácí hospodářské krizi nepoznané od třicátých let, přičemž dnešní Američané ani zdaleka nejsou tak „otužilí“. Bude hrát hlavní roli v pokusech o řešení globálních dopadů krize, ale to nezvládne sama – jen ve spolupráci se členy skupiny G7. Vede dvě války a rozdala tolik slibů, že z euroatlantické obamomanie zřejmě zůstane jen splasklá mediální bublina. Obama slíbil návrat k tradičním americkým hodnotám, ale jeho ministryně zahraničí dala v Pekingu jasně na srozuměnou, že hodnoty musí ustoupit byznysu.
Dohodne-li se Moskva s Pekingem V Rusku se často objevují spekulace o tom, že se Čína pokusí zmocnit dálněvýchodního ruského území, kde na ploše o třetinu převyšující rozlohu EU žije jen sedm milionů lidí. To však – alespoň ve střednědobém horizontu – nehrozí. S Ruskem byla čerstvě uzavřena hraniční smlouva; utrpěla by tím i systematicky budovaná pověst čínské neagresivity (s výjimkou silných slov vůči Tchaj-wanu); Čína dostává vše, co chce, a Moskva dává najevo, že to tak bude i nadále. Rostoucí slovní útočnost Moskvy vůči Západu musí Pekingu znít jako rajská hudba. A navíc je dálněvýchodní oblast klimaticky natolik drsná a infrastrukturálně zanedbaná, že její zábor a následné osídlení by Číně přinesly více problémů než užitku.
Jako reálnější varianta se tak jeví hospodářské připoutání tohoto regionu, potenciálně celého Ruska, k Číně. Tím by se Rusko změnilo v jakousi moderní variantu vazalského státu, jehož vládce uzná nadřazenost ekonomických požadavků říše středu. Takovýto scénář by jistě vyhovoval Pekingu a možná se s ním bude ochotna smířit i Moskva, která si tak dokáže „zachovat tvář“ v hodnotové oblasti za nižší cenu, než jakou by musela zaplatit Západu.
Co ostatní důležití aktéři? Vzhledem k zatímní neschopnosti EU vystupovat globálně jako silný a sebevědomý aktér zbývají pouze USA. Ty ale vězí až po uši v téměř nekonečné řadě problémů a jsou posedlé představou, že je třeba vyřešit vše a hlavně rychle. Američané tvrdí, že Dálný východ považují za rovnovážný systém, v němž jako relevantní mocnosti vystupují Čína, Rusko a Spojené státy, aniž by kterákoli z nich byla potenciálním hegemonem. Díky jadernému arzenálu je riziko vzájemného konfliktu minimální. I když (zatím) největší mocí disponují USA, jsou „vnějším vyrovnávačem“ bez územních požadavků. Pokud se Moskva s Pekingem dohodnou, snadno může nastat situace, že Washingtonu nezbude jiná možnost než jejich dohodu respektovat. Zejména proto, že jejich podporu bude potřebovat i jinde, a za podporu se musí platit.
Velkou neznámou v této rovnici je i sama Čína. Ne snad že by o naznačený scénář nestála, ale dost možná na jeho realizaci nebude mít čas, energii ani prostředky. Ekonomické problémy globální krize na ni mohou dopadnout s nesmírnou intenzitou a úspěšně budovaný image stabilního hospodářského kolosu se může rychle rozplynout. Stačí si jen uvědomit, jak moc ekonomický rozkvět Ruska před první světovou válkou připomínal posledních dvacet let v Číně.
O autorovi| Michael Romancov, politolog
