PRAHA Příští sobotu startují. Letadlem na Špicberky, odtud na polární stanici Barneo a potom dvě stě kilometrů nekonečnou bílou samotou. Na lyžích, se saněmi na popruzích. Ve dvou se jako první Češi vydají cestou, kterou před lety prošel slavný horolezec Reinhold Messner v rámci přechodu Antarktidy. Cíl: severní pól.
„Ten asi vzrušuje každého malého kluka. Sopky, potopené lodě, žraloci nebo cesta pouští taky, ale to všechno už mám za sebou. Jenže svět se vyvíjí a největší skeptici říkají, že do deseti let nebude možné na severní pól dojít. Led se rozpouští a časem vzniknou takové pukliny, že to suchou nohou nepůjde. Pochopil jsem, že už mi nezbývá moc času, jestli to chci stihnout zažít a natočit. Ať si diváci udělají názor, jestli se svět otepluje, nebo ne.“
Režisér dokumentárních a cestopisných filmů Petr Horký hovoří vážně, ale taky žertuje. Jako by se nechystal dobýt severní pól, což je mimořádný výkon, jako by nebral na vědomí, že tam může jít i o život. „Však taky půjdu s parťákem, zkušeným polárníkem Miroslavem Jakešem,“ říká s uspokojením.
Jenže zatímco Jakeš, který došel na severní pól už v roce 1993 jako vůbec první Čech, spí i v zimě při otevřeném okně, Horký, který si v případě úspěchu připne visačku s číslem šest, nikoli.
„Nevěřím, že se na to přichystám, když budu vystavovat svoje tělo extrémní zimě. Jde hlavně o výdrž, takže od listopadu skoro denně chodím běhat a plavat. Nejsem Messner, jsem režisér. A zvládnout to musíme za osmnáct až dvacet dní, protože 13. dubna pro nás na pól přiletí helikoptéra,“ líčí.
Generálkou byl lednový přechod severonorské plošiny Hardangervidda. „Byť tam bylo „tepleji“ než očekávané čtyřicetistupňové mrazy v Arktidě, jen minus pětadvacet, podmínky byly podobné. Vím, že strategie soužití s mrazem není o tom, že snesu zimu, ale že si hlídám chování a oblečení, abych nepromrzl. Promrznout, to by bylo špatný,“ má jasno spoluautor několika knížek.
Ještě k něčemu Horký po společné cestě Hardangerviddou dospěl. „Vím, že se o Mirka Jakeše můžu opřít. Já jsem polárník na baterky, ale on se chystá tím, že je v polárním světě skoro pořád. V našem teple působí zpomaleně, ale jak se ocitne v minus pětadvaceti, začne fungovat jako veselý chlapík,“ říká uznale.
Z extrémních situací strach nemá. „Ve volném moři jsme s kolegy točili s tygřími nebo velkými bílými žraloky, na Jávě jsme lezli na vybuchující sopku. Měl bych to zvládnout fyzicky i psychicky.“
Jasno má i v tom, jaké jim kromě mrazu mohou hrozit další potíže. Pozor na led i benzinový vařič „Může se pod vámi lámat led. Poslední dva Češi, kteří tam byli, Standa Bartůšek a před ním Václav Sůra, si zaplavali. Musí se překonávat trhliny a taky torsy, hromady, které vznikají narážením ker o sebe. S lyžemi a sáněmi se přes to leze blbě. A taky nám nesmí chytit stan od benzinového vařiče. To se stalo jednomu Američanovi - zachránili ho, když psal manželce dopis na rozloučenou,“ pokyvuje hlavou.
Stravu si nakoupí na Špicberkách, přesto nemůže zapomenout na kousek domova - poveze šrůtku moravského uzeného. „Nebo dva,“ usmívá se. „Důležité je, aby se člověk cítil dobře, aby si dokázal udělat radost a pohodu. A zakrojit tam do uzeného, uznejte, to potěší. Samozřejmě až ve stanu, kde si vařičem uděláme teplo,“ těší se.
***
Jak Petr Horký dobývá svět
Posledním kouskem Petra Horkého, režiséra dokumentárních a cestopisných filmů, cestovatele, spisovatele a taky trochu dobrodruha bude útok na severní pól. Spolu s polárníkem Miroslavem Jakešem se tam vydají krátce po 22. březnu, kdy odlétají na Špicberky.
„Těmi cestami po světě si vlastně plním dětské sny, jako kluk jsem hltal verneovky. Vedle Robura dobyvatele jsem měl knihu s nápisem Thor Heyerdahl na hřbetě a nepřišlo mi, že by se tak mohl někdo jmenovat. Mnohem později jsem si splnil další sen - to když jsem s tímhle slavným cestovatelem a mořeplavcem, který zemřel v před šesti lety, po čtyři roky točil dokumenty,“ říká Horký.
Než vybuchla sopka hledali skulinu, jak se tam dostat. Vylezli jsme až nahoru a točili, jak se valí oblaka „Sopka Merapi na Jávě vybuchovala, chrlila dým, evakuovali 30 000 lidí a my popela. Pet dnů po našem výstupu tam začalo pekelné zemětřesení a láva poničila několik čtvrtí v blízkém městě. Když to vezmu zpátky, byla to od nás blbost, měli jsme kliku. Ale určitá míra nezodpovědnosti je někdy asi taky potřebná.
Objevitelé vraků „Než jsme se složitě dostali k povolením, aby nám maledivská vláda povolila cestu na severní ostrovy, zakázané pro turisty, tak to nějaký rok trvalo. A z historek místních obyvatel nám bylo jasné, že tam někde musí být potopená loď. A objevili jsme ji! Byla to do té doby největší potopená loď na Maledivách, měla 140 metrů, pak jsme na mořském dně objevili ještě jednu. Byly tam šedesát a osmdesát let. To je taky splněnej klukovskej sen. Na turistické mapě teď mají ty dva vraky namalovaný. To je moc dobrý.“
