Ten seriál běží už čtyři roky. Vojáka izraelské armády, nositele francouzského a italského pasu Gilada Šalita drží v Gaze teroristé a tak nějak automaticky se předpokládá, že bude-li někdy vůbec propuštěn, pak jen výměnou za již odsouzené vězně. Tady by měl Evropan zastříhat ušima. Jak to, že když Izrael při obraně blokády Gazy zastřelí devět militantů na lodi, je postaven na evropský pranýř, ale na Gazu žádné evropské ultimátum nemíří?
Nezbývá než stále opakovat to podstatné. Šalit neudělal nic, co by mělo evropským liberálům či propalestinským aktivistům vadit. Hlídal v tanku izraelskou stranu té hranice, jež je zanesená ve všech evropských mapách, přesto byl unesen do Gazy a stal se zbožím určeným k výměně. A z výměny se odvíjí dilema nejenom morální.
Judaismus dal světu úctu k individuu a ta žádá, aby byl jedinec zachráněn i za vysokou cenu. Ale co když snaha o záchranu jedince ohrozí přežití celého společenství? Zpohodlnělé Evropě zní takový argument jaksi starozákonně, ale na Blízkém východě platí. Izrael nabídl výměnou za Šalita propuštění tisícovky vězňů. Zároveň si však uvědomuje, že když to udělal před šesti lety naposled, když za uneseného obchodníka a ostatky tří vojáků propustil 400 odsouzených teroristů, 52 procent z nich se vrátilo ke svému „řemeslu“, což poté zaplatilo životem 27 Izraelců. Troufli byste si to dilema rozhodnout?
Evropské země se před tak obtížným rozhodováním neocitají, ačkoliv právě Francie a Itálie by se do něj v případě svého občana vcítit mohly a měly. Už proto by nebylo od věci, aby Evropa přestala kádrovat Izrael za způsoby jeho sebeobrany.
Čtěte „Šalitův život...“ na straně 6
