Dnes o nástrahách podzimního čtení pod duchnou Někdy překladateli tuhne úsměv na rtech. To když si třeba plynový kotel doma postaví hlavu a plynař zrovna neví, kde mu hlava stojí. Nutno tedy mít strpení, což může mít za následek, že s klesající pokojovou teplotou tuhne nejen úsměv, ale i prsty. Ztuhlými prsty se toho moc nepřeloží, a tak se překladatel rozhlédne po příruční knihovně, čím by se zahřál a zároveň si ukrátil čekání na opraváře. Sáhne po kompendiu tropické a cestovní medicíny. Schová se pod duchnu a dá se do čtení. Raduje se. Protože od první stránky ví, že si vybral tu správnou četbu na zahřátí - pěkně se při ní zapotí jako tlumočník. S ohledem na záplavu cizích výrazů mu totiž nezbývá, než aby sám sobě tlumočil.
Hned v úvodu se dočte, že při aklimatizaci v tropech tělo reaguje periferní vazodilatací a vazokonstrikcí v hlubších tkáních. Když si překladatel oba termíny obratem přetlumočí, s lítostí konstatuje, že jemu se v promrzlém domě děje pravý opak popisovaného stavu, jímž je rozšíření cév v okrajových tělních částech a zúžení cév hlouběji v těle. Nu, aspoň si připomněl, proč mu tuhnou prsty, a přejde k výčtu cizokrajných chorob. Začíná malárií, z níž se kdysi vinil špatný vzduch - tedy mala aria, řečeno středověkou italštinou. Ač smrtelná, spíš než smrtelnou hrůzu nahání překladateli do hlavy vzpomínky na dětskou dobrodružnou četbu. Tam se o ní psalo půvabně česky jako o bahenní, případně třídenní nebo čtvrtodenní zimnici (což se kdysi stalo synonymem neodbytnosti, když se o někom řeklo, že je jako čtvrtodenní zimnice). Ani o relapsu či rekrudescenci tehdy v románech řeč nebyla. Překladatel si tak musí s pomocí lékařského slovníku přetlumočit, že v prvním případě se vrací přímo sama nemoc, ve druhém pouze klinické příznaky. Netřeba však propadat děsu, neboť „chemoprofylaxe v kombinaci s expoziční profylaxí“ jej velmi pravděpodobně ochrání. Hbitě si přetlumočí, že má preventivně polykat antimalarika a ostřikovat se repelentem, a zachová klid. Zalituje jen, že se v češtině namísto repelentu neujal obrozensky znějící odpuzovač, když i takto odborná publikace operuje českým termínem pohotovostní samoléčba. U malárie se obzvláště zdůrazňuje a v případě nedostupnosti lékařské pomoci se doporučuje vzdor vědomí, že podezření může klamat a z typických příznaků se může vyklubat třeba horečka dengue nebo jen takzvaný cestovatelský průjem. Ani překladatele při té představě však neutěší, že si u horečky dengue může dokonce svobodně zvolit výslovnost (denge, deng i dengy), protože stran průběhu, čili benigní nebo maligní formy, žádnou svobodu volby nemá.
Namísto toho, aby se četbou a průběžným tlumočením zahřál, div ho z toho všeho nejímá zimnice. Studená. Starší čeština totiž rozlišovala ještě i horkou zimnici, z čehož vznikl název „bahenní zimnice“; na rozdíl od angličtiny, která si pro zimničný i horečný stav uchovala sice také jen jeden výraz, ale přesně opačný: fever neboli horečka, od čehož se odvozuje yellow fever čili česky žlutá zimnice. A tak tam, kde anglického překladatele polévá ze slov horko, českého překladatele mrazí.
Nebo že by vlivem horečné kolonizace stihla koloniální jazyky chronická horkost, kdežto nekoloniální jazyky se už napořád třásly zimou? Touhle otázkou se lépe snad nerozpalovat...
V dětské dobrodružné četbě se o malárii psalo půvabně česky jako o bahenní, případně třídenní nebo čtvrtodenní zimnici
O autorovi| PETRA MARTÍNKOVÁ, překladatelka
