Děj se dá shrnout do několika málo vět: Hlavní postava a vypravěčka Amy zjišťuje, že má nádor, a vydává se za šamany do pralesa v Peru a posléze do Nevadské pouště. Postupně se zbavuje strachu, nachází sebe sama, vůli k životu a především sílu podstoupit léčení. Vrací se do Prahy a navzdory prognóze lékařů úspěšně prodělá chemoterapii. „rakovina tě nutí vyměnit filtry. s hlavní na spánku házíš přes palubu lidi a věci, které tě otravují; říkáš ne tomu, co nechceš, a zveš dál kusy sebe sama, které trčely v kleci. rakovina je vlastně takový osvoboditel.“
Deníkové záznamy, z nichž je kniha vystavěna, již svou formou naznačují, že všechno, co je řečeno, je stejně důležité či nedůležité. Nejsou tu velká písmena, větná stavba je rozvolněná, občas chybí sloveso a zůstává jen sled vjemů a obrazů. Převažuje vyprávění ve třetí osobě, které však místy volně přechází do ich-formy. Popisy reálií se mísí se záznamy snů a halucinací vyvolaných ayawaskou. Deníkové zápisky jsou doplněny trochu střízlivějšími záznamy telefonních a chatových hovorů Amy s matkou a přáteli. Zvláštní místo tu má konverzace s kamarádem Jeffem, který se věnuje kvantové fyzice.
Svoboda, s níž se Andronikova pohybuje prostorem jazyka, jeho vrstvami a možnostmi, je jednou z největších předností knihy. Nechává se unášet všemožnými jazykovými svody, aby se vždy včas otočila a zamířila jinam - euforie z textu, kterou lze sdílet. Stejně otevřeně, a zároveň s kritickým rozumem v kapse, proplouvá její hrdinka světem šamanů na straně jedné a kvantové fyziky na straně druhé. „spirituální svět je fajn, pokud má kořeny v zemi. duchovno, které ohrnuje nos nad tělem a hmotou, je žvást.“ Každý náběh na papundeklovou mystiku je v zárodku zahuben sebeironickým humorem jako základním obranným reflexem: „při hledání souvislostí stále stejná slova. přijetí. smíření. pitomec.“ Stejnou sebeironií ostatně Ama bojuje i proti vlastnímu strachu a depresím. Vypravěčka do svého vyprávění zatahuje nejen kvantovou fyziku, ale i útržky jiných myšlenek či příběhů, ať už jsou to místní legendy, texty Rabíndranátha Thákura, Alberta Camuse či Carlose Castanedy. Zde se velkým obloukem přibližuje mnohohlasnosti a postmodernímu základu svého prvního románu. „domorodý šaman s pohanskou tradicí může uctívat ježíše, protože v úrovni vědomí, kde je všechno vším, je ježíš vším a všechno je ježíšem nebo anakondou, jaguárem, všemírem.“ Bravurní potrhlou persifláž na toto téma pak Andronikova předvádí s motivem baby jagy, která je ve skutečnosti sestrou panny marie a její spisek tvoří základ starého zákona -všechny zmínky o ní však byly vymýceny, pohybovala se ostatně vždy spíš v podzemí, kde založila underground.
I přes těžké psychické i fyzické stavy, kterými hrdinka prochází, je kniha Nebe nemá dno jednou velkou pozitivní zprávou. Jde jen o to, jestli ji čtenář snese. Není to čtení ani pro pravověrné mystiky ani pro čistě racionální povahy. „o tom, jak věci jsou, toho stejně moc nevím, jediný rozdíl je, že už mi to netrhá hlavou,“ píše vypravěčka v závěru knihy Jeffovi. „nevadí mi, že nemám páru o fungování světa; naopak mě začalo bavit žít bezdůvodně, jen tak.“
Hana Andronikova: Nebe nemá dno
Praha, Odeon 2010. 296 stran.
Hudební pondělí Divadelní úterý Literární středa Filmový čtvrtek Výtvarný pátek
***
PŘIŠLO NA STŮL Jan Rejžek: Z mého deníčku: 2003-2009 „Stále je o čem psát, neboť různí pestrobarevní kujóni, šmejdi, puchejřové, lháři, tuneláři, političtí kolotočáři a naobědvaní papaláši zdaleka nezmizeli...“ Poslední slova kolegy J. R. tištěné na 14. straně těchto novin. Vydalo XYZ. 558 stran. Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Jednoho dne je v sousedství nalezena mrtvola. Pak následuje další vražda. Jen zvířata by mohla promluvit. Thriller magické realistky z polsko-českého pomezí. Vydal Host, přeložil Petr Vidlák. 264 stran Arnošt Lustig: Hodiny jako větrný mlýn Čím to, že texty tohoto autora se nám tak dostávají pod kůži? ptá se v doslovu kritický doyen Milan Jungmann. Ve splynutí poezie s prózou, odpovídá. Sedm povídek na známá témata. Vydal Knižní klub, 382 stran. Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla Chcete se naučit skládat origami? Vydal Meander, ilustroval Daniel Michalík. 66 stran
O autorovi| KAROLINA JIRKALOVÁ, Autorka je literární kritička
