Proč lidé považují postavy ze seriálů za své přátele? Důvod je stejný jako v případě samomluvy. Mozek se tak vypořádává s nedostatkem sociálních kontaktů.
Trojice vědců vedená Peterem K. Jonasonem tvrdí, že nejsme evolučně vybaveni k rozpoznávání vztahů s opravdovými lidmi od vztahů s televizními postavami. Jejich práce vyšla v časopise Evolutionary psychology.
Jsme společenští tvorové. Potřebujeme se potkávat s příslušníky svého druhu. Jsme-li osamělí, posloucháme lidské hlasy a díváme se na lidské obrázky, abychom oklamali svou potřebu společenských kontaktů. Jedinci, kteří postrádají kontakty, často trpí depresemi. Míra, s jakou přisuzujeme osobnost svým zvířecím mazlíčkům, je závislá na naší osamělosti. Když jsme sami, hledáme připomínky svého společenského života.
Jonason s kolegy takové chování označuje jako sociální náhražky. Z evolučního pohledu funguje, protože vyvolává v našem mozku programy, které mají za úkol rozeznávat v okolí smysluplné vzorce.
Zaslechneme-li potmě v parku uprostřed města zapraskání větve, lekneme se. V naší mysli se spustil program útěku před predátorem, ačkoliv je nepravděpodobné, že na nás z křoví vybafne medvěd.
Podobně když jsme sami a povídáme si pro sebe nebo se díváme na televizi, cítíme se lépe. Samomluva nebo sledování televize může vyvolat v naší mysli mechanismy provázející lidské styky. Sdílí s nimi společné znaky: tváře a řeč. Mozek se nechá oklamat, protože když se programy uvnitř naší mysli formovaly, televize nebyla.
Někteří lidé považují postavy z televizních seriálů nebo moderátory zpravodajství za přátele. Vypadá to, že selháváme ve schopnosti rozlišovat mezi skutečnými a neskutečnými přáteli. Naše mysl lovce a sběrače zahrnuje obě skupiny do své sociální sítě.
Práce týmu Petera Jonasona se skládá ze dvou oddělených studií. V první zkoumal souvislost samomluvy a sledování televize s mírou osamělosti na 244 vysokoškolácích. Účastníci hodnotili, jak často jsou sami, pomocí pětibodové stupnice. Následně také zapisovali, jak často mluví sami k sobě a jak často zapínají televizi. Vyšlo, že čím jsou lidé osamělejší, tím víc se dívají na televizi a mluví sami k sobě.
Ženy izolace trápí víc Druhé studie se účastnilo jen 66 studentů, zato měření bylo důkladnější. Pro každého účastníka zaznamenávali vědci celkem osm psychologických charakteristik a zkoumali jejich statistické souvislosti. Osamělí lidé si opět víc mluvili sami pro sebe, víc si zpívali a častěji si pouštěli televizi jako společníka.
Ženy si povídaly samy se sebou tím víc, čím víc osamělé se cítily. Muži naopak mluvili sami k sobě pořád zhruba stejně. Muži sice mluví sami k sobě o trochu víc než ženy, u žen je však samomluva odpovědí na izolaci. Zdá se tedy, že ženy mají větší potřebu důvěrných vztahů.
Lidé jsou přirozeně závislí na společenských vztazích. Pokud je nenachází, spokojují se s náhražkami. Jako náhražky mohou působit domácí mazlíčci, televize, samomluva a zpívání si. Potkáte-li někoho, kdo si mluví sám pro sebe, neměli byste ho považovat za blázna. Vězte, že je osamělý a potřebuje přátele.
***
Pokud lidem chybí přirozené společenské styky, spokojují se s náhražkami
O autorovi| RADEK JOHN, Autor je studentem Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity
