Jako nekonformní profesor práva na Chicagské univerzitě se Barack Obama sám učil, jak mluvit k lidem z různorodých skupin obyvatelstva. A také ze svých žáků vytvořil rozsáhlou síť příznivců, která mu pomohla zvítězit v loňských prezidentských volbách.
Po příjezdu na Chicagskou univerzitu vám jako jednu z prvních věcí řeknou - ať už jako novému učiteli nebo studentovi -, abyste dávali pozor, kde se pohybujete. A pak obvykle vytáhnou mapu chicagské čtvrti South Side a vyznačí univerzitní areál s varováním, abyste se nepouštěli dál než za určitou ulici. Univerzita má vlastní policejní auta, která hlídkují na hranicích areálu, na mladé černochy na univerzitní půdě policisté často hledí s podezřením a zastavují je - hlavně v noci -, a studenti vystrašeně přebíhají hlavní ulici na jižní hranici, aby se dostali na své koleje na opačném konci.
Brzy poté, co se po studiích na právnické fakultě Harvardovy univerzity Barack Obama vrátil do Chicaga - jako oslavovaný hrdina, první afroamerický šéfredaktor časopisu Harvard Law Review, což je nejprestižnější post pro studenta práv v USA -, začal v roce 1992 vyučovat právo na Chicagské univerzitě. Avšak na rozdíl od ostatních nováčků žádné varování o čtvrtích s vysokou kriminalitou nepotřeboval, neboť už v letech 1985-1988 v komunitě nejchudší černošské čtvrti South Side pracoval. Obama patřil k malé hrstce učitelů, kterým nedělalo problémy překračovat uměle vytyčené hranice mezi „bezpečím“ Hyde Parku a tradičně černošskými čtvrtěmi Woodlawn a Bronzeville.
Vyučoval tu právo na částečný úvazek dvanáct let, i během svého působení ve funkci senátora státu Illinois. Nikdy se nestal akademikem na plný úvazek ani nepublikoval žádnou právnickou práci. Byl až příliš zaneprázdněný ve svých třech zaměstnáních (od roku 1996), mezi něž patřila také práce právníka zabývajícího se lidskými právy v jedné proslulé chicagské firmě, jež vedla spoustu soudních bitev s městem Chicagem. Je zřejmé, že Obama nebyl tradičním profesorem práv - nebudoval si univerzitní kariéru ani nevyhledával respekt a moc v intelektuálních kruzích.
Učitel, který se sám učí Ve své univerzitní výuce se zaměřil na hlasovací právo, předefinování volebních obvodů (tzv. redistricting), na rasismus, vynikající černošské politické řečníky a na Ústavu USA - problematiku tak potřebnou pro budoucího velkého amerického politika. Během dvanácti let přednášek o této problematice a následných debat s nejbystřejšími mladými právníky v Americe se Obama učil, jak hovořit o amerických hodnotách, a zjišťoval, co je důležité pro ostatní.
Studentům a jejich názorům musel zřejmě naslouchat velmi pozorně, neboť je nyní znám jako vynikající rétor, který navíc umí své poselství přizpůsobit naprosto rozdílnému publiku.
A to u americké populace, která je stejně obrovská a různorodá jako celé Spojené státy, znamená zásadní dovednost.
Jinými slovy, Obama se během vyučování ostatních učil sám.
V druhém plánu pak výuka Obamovi umožnila vybudovat si síť důležitých kontaktů po celé zemi, mezi příští generací vůdců, ve všech třech mocenských centrech Ameriky - podnikatelské, politické i akademické - , neboť jeho studenti práv se rozutekli po celých Státech a zaujali důležité posty ve všech těchto sférách. Není tedy divu, že když Obama v roce 2004 zahájil svou pouť k moci, mnoho z těch, kteří mu jako první pomáhali, byli jeho bývalí studenti či jejich známí. Obama své studenty na Chicagské univerzitě opustil až v roce 2004 kvůli kampani na post v Senátu Spojených států, kterou vyhrál. Toto vítězství mu zajistilo dostatečný věhlas v celých Spojených státech, aby mohl kandidovat na amerického prezidenta.
Na samém počátku své prezidentské kampaně v roce 2007 musel Obama bojovat proti celoamerické volební mašinerii demokratů, která pevně stála za Hillary Clintonovou. To znamenalo, že potřeboval vytvořit vlastní alternativní strategii, a velmi rychle. To také udělal: podařilo se mu spojit poradce z Chicaga zapálené pro internet se svou doširoka rozprostřenou sítí právníků, která zahrnovala spolužáky a bývalé profesory z Harvardu stejně jako kolegy a vlastní studenty z Chicaga. Při pohledu na seznam, kde všude zakotvili jeho studenti po studiích v Chicagu, najdete Filadelfii, Washington, D. C., New Haven, Floridu i San Francisco. A to je jen namátkový výběr.
Obamovi fanoušci Jeden z Obamových bývalých studentů práv, Jesse H. Ruiz, však zůstal v Chicagu. Velice brzy se v Illinois stal jedním z nejvlivnějších právníků hispánského původu a pracoval jak v podnikové, tak ve veřejné sféře. Řídil fúze a akvizice v řádu miliard dolarů, a to včetně kanadských, indických a australských společností. Jen devět let po absolvování právnické fakulty Chicagské univerzity byl Ruiz jmenován předsedou Školského úřadu v Illinois, který dohlíží na státní školy s více než dvěma miliony studentů a ročním rozpočtem téměř deseti miliard dolarů. Ruiz byl znovu jmenován předsedou až do roku 2011. Získal rovněž početná ocenění za „propagaci vůdcovských schopností v hispánské komunitě“.
Obamovo učitelské a vůdcovské působení inspirovalo nové vůdce, jako je Ruiz, i za hranicemi černošské komunity.
A podíváme-li se na výsledky voleb 2008, uvědomíme si, jak důležitá byla pro Obamovo vítězství podpora mladých hispánských vůdců Ruizova typu, kteří jsou důvěryhodní jak ve vlivných kruzích, tak na ulici. George W. Bush zaznamenal obrovský nárůst hlasů mezi hispánskými voliči v roce 2004, ale tento zisk se ztratil v roce 2008, kdy Obama získal 67 % hispánských hlasů (které tvoří 9 % elektorátu, oproti 13 % u černošského voličstva). Bez podpory nové generace dynamických vůdčích osobností by si Obama mezi hispánskými voliči vedl mnohem hůř. Lidé jako Ruiz museli věrohodně zprostředkovat své komunitě poselství, že Obama není pouze zastáncem „černošských“ otázek.
Ruiz vzpomíná na počátky Obamovy politické kariéry v polovině devadesátých let, kdy studenti práv jako on tvořili jádro dobrovolníků pracujících pro Obamu (říkali si „fanoušci“), rozdávali jeho letáky v chicagských ulicích a získávali drobné sumy pořádáním večírků ve svých studentských příbytcích (jako vstupné se vybíralo 20 dolarů). Obamovo prezidentské vítězství je z velké části dílem této mladické energie a dobrovolníků zapojených do bezplatné pomoci Obamovi po celých Státech.
My, Spojené státy Špičkové americké právnické fakulty majímocné renomé a ta na Chicagské univerzitě byla - v roce 1992 - možná nejkonzervativnější ze všech. Nabídkou místa Obamovi chtěla škola rozptýlit část vlastních rozpaků nad tím, že nemá téměř žádné černošské profesory, přestože se nachází v samém centru takřka výhradně černošské čtvrti South Side. Kromě toho se Obama zajímal o jiné otázky než kmenoví profesoři, kterým v tehdejší době učarovala ekonomická analýza. Obama začal vyučovat tři rozdílné kurzy práva. Jeden se zaměřoval na právo volební a ukazoval, jak bylo černochům různě znemožňováno volit (tzv. disenfranchisement) od osmdesátých let devatenáctého století až do šedesátých let století dvacátého.
Další z kurzů se podle Obamových vlastních osnov věnoval rasismu a právu a seznamoval studenty s projevy Malcolma X, Martina Luthera Kinga a Fredericka Douglasse, bývalého otroka, který uprchl, stal se vůdčí osobností bojovníků proti otroctví a nakonec se v roce 1863 osobně setkal i s prezidentem Abrahamem Lincolnem.
Bývalý student práv Byron Rodriguez, který dnes pracuje jako realitní právník v San Francisku, vzpomíná, jak byl Obama velmi nadšen inspirativní jednoduchostí Douglassova řečnického projevu a zejména pak jeho užíváním kolektivního „my“, kterým spojoval zájmy černochů i bělochů v jeden hlas. Douglass si tohle zájmeno vypůjčil ze dvou amerických zakladatelských listin - Deklarace nezávislosti a z Ústavy USA. I později věhlasní řečníci jako Martin Luther King odkazovali na kořeny americké demokracie. „My jako národ“ ve svém boji proti rasové segregaci a zákonům „odděleni, ale rovni“ (separate but equal).
Obamův věhlas se v americké politice prudce zvýšil díky jeho zásadnímu projevu na národním sjezdu Demokratické strany v červenci 2004. Každému utkvěla jedna pasáž: „Není liberální Amerika a konzervativní Amerika - jsou tu Spojené státy americké. Není tu černá Amerika a bílá Amerika a hispánská Amerika a asijská Amerika - jsou tu Spojené státy americké... Jsme jeden národ.“ A právě od tohoto okamžiku začali komentátoři nazývat Obamu „post-rasovým kandidátem“, neboť se nesoustředil jen na úspěch své „rasy“ nebo kmene, ale chtěl semknout celou zemi. (Ironií tohoto označení „post-rasový“ však je, že rétorika „jedné země“ byla už dlouho klíčovou strategií černošských vůdců, kteří chtěli získat účast a podporu bílých Američanů, neboli strategií počínající Douglassem v šedesátých letech 19. století a vedoucí přes Kinga o sto let později až k Obamovi. )
Na podzim roku 2008 Sarah Palinová a John McCain ve svých projevech v rámci kampaně rozdělili Američany na dvě skupiny: na „pravé“ Američany, kteří vlastní zbraň, bydlí v malých městech a chodí každou neděli do kostela, a na ty ostatní, kteří usrkávají víno a jedí vybraná jídla. Obama zareagoval rétorikou, kterou převzal od Douglasse (a o níž přednášel svým studentům). Napadl formulaci o „pravých Američanech“ s poukazem na to, že neexistují praví Američané a falešní Američané, existují jen „Spojené státy americké“.
O Fredericku Douglassovi, proslulém řečníkovi, říkal Obama svým studentům práv: „Nikdo už takhle nemluví.“ Ale nynější prezident tak mluví. A naučil se to od afroamerických mistrů, o kterých přednášel na univerzitě. Během svého inauguračního projevu vyslovil „já“ pouze třikrát, místo toho používal kolektivní „my“, jak se to naučil od Douglasse a z ústavy. „Vrátíme vědě její legitimní místo.“ „Jako falešnou odmítáme volbu mezi naší bezpečností a našimi ideály.“ „Jsme národem křesťanů a muslimů, židů i hinduistů - a lidí bez víry.“ Oříšci jako já Když v roce 1992 Obama nastoupil na konzervativní Chicagskou univerzitu s novým typem právnických přednášek, pomohl univerzitě rozšířit nabídku kurzů, což na silně konkurenčním trhu přilákalo ty nejnadanější afroamerické, hispánské a liberální studenty. Ti všichni totiž většinou chtějí víc než jen profesionální trénink v oblasti firemního práva. Ačkoliv v roce 1992 nebyl Barack Obama nikterak známý, stal se pro tyto studenty magnetem.
Obama a jeho volební tým vytvořili naprosto novou strategii internetové kampaně, zacílené na mladé. Propojovala dobrovolnickou síť stovek tisíců lidí pracujících v terénu a měla několik komunikačních kanálů včetně Facebooku, videí na YouTube, placených blogerů a běžné e-mailové pošty. Obama vybral mnohem více peněz než kterýkoliv jiný kandidát, neboť mu miliony lidí poslaly malé částky přes internet. (John McCain, pokud si vzpomínáte, řekl na samém začátku kampaně, že nikdy v životě neposlal jediný e-mail. Jeho kampaň tak nemohla ani zdaleka držet krok s Obamovým inovativním přístupem a jeho dalekým dosahem.)
Obamova strategie se vyplatila, neboť získal hlasy mladých s nebývalým náskokem, mnohem větším, než byl obrovský náskok Ronalda Reagana v 1984 a Billa Clintona v roce 1992. Voliči do třiceti let tvořili 18 % elektorátu roku 2008 a Obama vyhrál hlasy 66 % z nich (viz volební průzkum deníku New York Times, otištěný 9. listopadu 2008).
Bílí voliči v roce 2008 celkově podpořili McCaina (dostal 55 %), ale nikoliv bílí voliči do třiceti let - ti hlasovali pro Obamu. To znamenalo obrat proti volbám v roce 2000 a 2004, kdy získal hlasy těchto bílých voličů na úkor obou demokratických kandidátů George W. Bush. Obama tedy zapůsobil na mladé bílé voliče lépe než dva předchozí bílí kandidáti. Jasně to dokazuje, jak úspěšným Obama byl v roli „post-rasového“ kandidáta.
Když několik dní po prezidentském vítězství vtipkoval Obama o tom, jakého pejska pořídí do Bílého domu svým dcerám, popsal sám sebe jako „oříška“. „Spousta pejsků z útulku jsou oříšci jako já“ - čímž myslel, že není ani černý, ani bílý, ale míšenec, který zdědil i krev Čerokézů po své „bílé“ babičce Toot.
Studenti práv o Obamovi mluvili jako o přátelském člověku s nenuceným vystupováním a se smyslem pro humor, jako o velmi odlišném profesorovi, než byl běžný konzervativní profesor práv Chicagské univerzity v obleku a kravatě, s minimálním neformálním kontaktem se studenty. Obama nikdy s mladými neztratil kontakt, a možná právě proto ve volbách 2008 zvítězil.
***
Během svého inauguračního projevu vyslovil Barack Obama „já“ pouze třikrát, místo toho používal kolektivní „my“, jak se to naučil od bývalého černošského otroka Fredericka Douglasse a z Ústavy Spojenýc„ h států.
O autorovi| Jeff Hush, Autor je redaktorem českého vydání autobiografie Baracka Obamy Cesta za sny mého otce (2009, Štrob, Širc & Slovák). Než se v roce 1994 přestěhoval do Prahy, specializoval se na Shakespeara a přednášel na Chicagské univerzitě během několika let, kdy na tamní právnické fakultě působil i Barack Obama. vysokoškolský učitel
