* LN Už vám došlo, co jste dokázal?
Já to věděl hned! Nejvíc ovšem na stupních - stál jsem nahoře, pode mnou vpravo dvojnásobný mistr světa Stéphane (Švýcar Lambiel -pozn.), vlevo úřadující mistr světa Brian (Francouz Joubert), naše vlajka nejvýš... A taky jsem si zazpíval hymnu!
* LN S chutí? Se slzami v očích?
S radostí! Kdysi jsem si říkal, že kdybych první velké zlato získal, určitě bych se rozbrečel, ale do breku mi teda nebylo vůbec! (směje se)
* LN Co vám blesklo hlavou, když jste si při čtverném skoku v úvodu volné jízdy sáhl na led?
To nebyl jednoduchý moment. Chtěl jsem skočit perfektní čtverný skok jako v prosinci v Japonsku, což dodá sebedůvěru a vnitřní sílu. O to jsem přišel, ale přece si neřeknu, že je to v pytli! Věděl jsem, že hodně tvrdý led nevyhovuje nikomu, takže jsem bojoval až do konce. A body pak byly docela příznivé, v součtu s hodnocením krátkého programu to pořád dávalo osobní rekord.
* LN Jenže dva největší soupeři jeli až po vás. Na co jste v těch chvílích myslel?
Nemohl jsem jásat jako po krátkém programu, kde jsem jel až poslední, nemohl jsem si být jistý ničím. Věděl jsem jen, že medaile je jistá, ale Stéphane s Brianem už bojovali o titul mockrát. Procházel jsem mixzónou, mluvil pro americkou, francouzskou, ruskou a naši televizi, sundal si boty. Mezitím přišel Stéphane, netvářil se nadšeně, a potom i Brian. Ani on nebyl spokojený, což byl signál. A pak to oznámili. Ale tentokrát jsem nekřičel.
* LN Protože by to bylo nefér?
To jsem bral v potaz taky, oba byli blízko. Ale křičet jsem nepotřeboval - byli tam i moji trenéři, paní Vlasta Kopřivová a Michael Huth, který připravuje i moji sparingpartnerku, Italku Kostnerovou, choreograf Rosťa Sinicyn, italský fyzioterapeut Francesco Sinelli... Radovali jsme se společně.
* LN Za titul dostanete od mezinárodní federace ISU 20 000 dolarů. Byť částka podléhá zdanění, i to je důvod k oslavě. Slavil jste nočním fotbálkem se soupeři jako loni po stříbru zME ve Varšavě?
Na to nějak nedošlo, ale už jsme se s kluky domluvili na víkend. Do hotelu jsme přijeli hodinu po půlnoci, do tří jsme seděli s trenéry a Rosťou Sinicynem, trenérka Kopřivová otevřela láhev whisky a ťukli jsme si, i když já alkohol nemusím. Potom jsme až do rána seděli s kamarády, Ondrou Hotárkem a Karlem Zelenkou, kteří jezdí za Itálii. Ondra má dnes v pátek třiadvacáté narozeniny, tak jsme to oslavili najednou. A v půl osmé jsem musel být u telefonu, šlo o živý vstup do jihočeského rádia, to nešlo odmítnout! Rodiče a sourozenci doma v Borovanech u Českých Budějovic mi pak psali, že na mém hlase vůbec nebyla znát únava... (smích)
* LN Kde máte medaili teď, ve dvě odpoledne? V hotelovém sejfu?
Kdepak, na krku! Zatím jsem ji sundal jen dvakrát. Jednou jsem ji pověsil na krk trenérce, a podruhé při ranní sprše.
* LN V březnu pojedete v Göteborgu o světové medaile, teď jste porazil dva mistry světa. Je to výzva?
Ne ne, to mě nechává ledově klidným. Pojedu si tam vylepšit osobní rekord ze Záhřebu.
***
Medaile Čechů na ME
ZLATO
Petr Barna (1992, Lausanne)
Tomáš Verner (2008, Záhřeb)
STŘÍBRO
Otto Gold (1930, Berlín)
Vladislav Čáp (1947, Davos)
Petr Barna (1990, Leningrad)
Petr Barna (1991, Sofie)
Tomáš Verner (2007, Varšava)
BRONZ
Petr Barna (1989, Birmingham)
