V německých volbách nepůjde o to, kdo vyhraje, ale o to, zda skončí velká koalice
Německá volební kampaň začíná, a my bychom měli zbystřit. Náš největší soused má za sebou čtyři roky vlády velké koalice a z hospodářské krize vychází zatím dobře. Znamená to tedy, že Němci považují velkou koalici za dobrý recept?
Ne, na rozdíl od Rakušanů je pro ně velká koalice jen řešením z nouze, ale průkazně se o tom přesvědčíme za měsíc a půl. Zatímco před posledními volbami v roce 2005, jež vyvolal zinscenovaným vyslovením nedůvěry své vládě tehdejší kancléř Gerhard Schröder, bylo Německo v tuto dobu vzhůru nohama, letos probíhá vše v nesrovnatelně poklidnější atmosféře.
V kancléřské demokracii Kancléřka Angela Merkelová, jejíž křesťanská demokracie dlouhodobě vede v průzkumech veřejného mínění, je oficiálně stále ještě na dovolené. Její sociálnědemokratický vyzývatel, ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, se proto chopil příležitosti a snaží se upoutat pozornost médií i veřejnosti.
Minulý týden představil svoji stínovou vládu, v níž nabídl pár neokoukaných ženských tváří. A nyní přišel s ambiciózním „Plánem pro Německo“. Slibuje v něm především, že do roku 2020 má být v Německu vytvořeno tolik nových pracovních míst, že zavládne stav plné zaměstnanosti. A to v době, kdy od Schröderových časů nezaměstnanost poklesla téměř o milion a půl.
Situace, kdy šéfka vlády je na prázdninách, zatímco její náměstek bojuje o voliče, názorně ukazuje, jak fungovala čtyřletá vládní spolupráce dvou největších německých stran.
Ačkoli křesťanští i sociální demokraté vstupovali do velké koalice jako skoro stejně silní partneři, v průběhu mandátu vlády se těžiště přesunulo jednoznačně ve prospěch Angely Merkelové.
V německém politickém systému, který bývá pro svou silnou orientaci na šéfa vlády označován za „kancléřskou demokracii“, to nebylo nic překvapivého. Ale snaha sociálních demokratů, kteří navíc za čtyři roky vystřídali tři předsedy, vyhrát volby z pozice juniorpartnera, se rovná boji s větrnými mlýny.
Aby bylo jasno, potíže by tu měl i kdokoli jiný a charizmatičtější, než je současný šéf diplomacie. Funguje tu totiž nepsané pravidlo, že úspěchy se automaticky připisují silnější straně, v tomto případě Merkelové CDU, zatímco nepopulární kroky uvíznou na menším partnerovi. I pravděpodobná záchrana firmy Opel, již chtěl prosadit Steinmeier stůj co stůj, nakonec bude přičtena k dobru někomu jinému.
Zajímavé je i to, jak společné vládnutí dvou největších stran dokázalo proměnit jejich přístup k řešení některých problémů. Dobře to ilustruje příklad politiky na podporu rodin, jež slouží v Německu už desítky let jako projekční plátno ideologických pozic.
Zatímco sociální demokraté dlouho kázali o nutnosti dát ženám možnost skloubit kariéru i péči o rodinu a volali po zřizování školek, dnes jejich dřívější požadavky fakticky uvádí do praxe křesťanskodemokratická ministryně pro otázky rodiny Ursula von der Leyenová a sklízí za to ve svých řadách potlesk.
Naopak tradiční „konzervativní“ premisu, že výchova dětí má začít v rodinách, dnes zdůrazňují sociální demokraté. Na svých setkáních s voliči nechávají už nějakou dobu vystupovat pedagožku Katharinu Saalfrankovou, dobře známou z reality show, která běžela i u nás pod názvem „Chůva v akci“.
Úskalí federalismu Každá vládní většina, která v Německu vzejde z voleb do Spolkového sněmu, je ovšem záhy konfrontována s dalším specifikem německého politického systému. Tím je federalismus a zejména přímý vliv šestnácti zemských vlád na celostátní politiku, které ho uplatňují prostřednictvím druhé parlamentní komory, Spolkové rady.
Jak ukázala nedávná minulost, ve Spolkové radě se vychyluje kyvadlo ať už doleva nebo doprava relativně často. Proto už změna vlády v jedné či dvou spolkových zemích může notně zamíchat kartami v celostátní politice. Dá se proto jinými slovy říct, že ať už budou křesťanští a sociální demokraté vládnout po zářijových volbách společně, či nikoli, budou vzhledem ke složení druhé parlamentní komory i do budoucna odsouzeni ke spolupráci.
***
Potíže by tu měl i kdokoli jiný a charizmatičtější, než je současný šéf diplomacie. Funguje tu totiž nepsané pravidlo, že úspěchy se automaticky připisují silnější straně.
O autorovi| Robert Schuster, e-mail: schusterr@volny.cz novinář, Mezinárodní politika
