Pondělí 17. ledna 2022, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Sandokan byl můj otec, já ho jen hrál

Česko

V 80. letech to byl exotický idol dětí i jejich maminek. O dvacet let později Kabir Bedi (62) přiletěl do Prahy z Los Angeles, kde točí film v bollywoodské produkci. O proměnách Indie, úžasné rodině, buddhistické meditaci a o tom, že život je vlastně jednoduchý

Toho pátečního večera je festival bollywoodského filmu v plném proudu. V pražském kině Světozor lidé posedávají na schodech a krmí se indickými jídly. Volné svetry, barevné šátky, dlouhé sukně. Na toaletách intelektuálka s výraznými černými brýlemi a dlouhými světlými vlasy pěkně nahlas rozpráví o své chystané studijní cestě do města Džajpur. Ženy ostatně na evropské premiéře bollywoodského filmu režiséra Akbara Khana „Taj Mahal: Příběh nehynoucí lásky“ převažují. „Lístky jsem si zamluvila dopředu, zajímá mě Bollywood, ne Sandokan,“ odpovídá mi s opovržlivým pohledem zpoza skel ona intelektuálka na dotaz, zda přišla do kina kvůli besedě s Kabirem Bedim (62), hercem, jehož nejen v bývalém Československu proslavila role malajského bojovníka proti britskému útlaku Sandokana. Jak zjistím po promítání filmu z nadšeného uvítání indického herce, který natočil na 150 filmů, se svým názorem je ve Světozoru v menšině.

Kabir Bedi hraje ve filmu Taj Mahal starého mughalského panovníka ze 17. století Shaha Jahana (zamlada princ Khurram), kterého jeho syn uvrhnul do domácího vězení. V komnatě s vyhlídkou na Tádž Mahal vypráví příběh své lásky k manželce Arjumand (Mumtáz Mahal), jež zemřela při porodu čtrnáctého dítěte a na jejíž počest nechal monument Tádž Mahal postavit.

Rozhodně nejsem odbornice na bollywoodskou kinematografii a Bollywood jsem znala jen z vyprávění kamaráda, který v jednom z filmů točených v Bombaji získal díky světlým vlasům a modrým očím roli britského důstojníka. V případě Taj Mahalu šlo o režisérský sestřih pro Evropu, film tedy postrádal jednu z charakteristik jakéhokoliv bollywoodského filmu: poněkud neúměrnou délku. Jinak ovšem splnil mé představy: silně nalíčené herečky neodhadnutelného mladého věku (královna se dá od dcery rozeznat jen díky o pár odstínů tmavší hnědé rtěnce), barevná roucha, nápadné šperky a interiéry, jež nezůstávají za oděvy herců pozadu, a hlavně spousta patosu, který mě, stejně jako moji sousedku, občas dožene k nefalšovaným slzám.

„Přišel jsem, abych vám ukázal, že nejsem tak starý jako ve filmu,“ vchází po závěrečných titulcích na pódium Kabir Bedi v dokonale padnoucím tmavém obleku. „Ten vypadá skvěle,“ vydechne má sousedka a začne si herce fotit mobilním telefonem. Kabir Bedi je ve svém živlu. Usmívá se nad emotivním vyznáním lásky od jedné v Praze žijící afghánské divačky („Všichni v Afghánistánu vás milují!“) a odpoví: „Moje další zastávka tedy bude Afghánistán.“

Neošklíbá se nad prosbou o vyprávění veselých historek z natáčení Sandokana v 70. letech minulého století v Malajsii ani nad dotazem, kdo „je jeho velká láska jako z filmu“ – představí svou o generaci mladší dlouhovlasou indickou přítelkyni Parveen Dusanj oblečenou v krátkých bělostných letních šatech, která se od něj nehne ani na krok.

Je jí totiž pravděpodobně jasné, že indický alfa-samec s laserovým pohledem funguje na ženy jakéhokoliv věku a sociálního postavení. Vždyť vedle Francouze Delona a Američana Redforda byl právě tenhle Ind v 80. letech sexuálním idolem československých žen. „Takoví muži se už nerodí,“ pronesla smutně má matka, když jsem jí prozradila, že se chystám na rozhovor se Sandokanem. Je pravda, že Kabira Bediho, s jeho impozantní postavou a hlubokým hlasem, nepřehlédnete.

Pár hodin před besedou v kině, v pátek odpoledne, jeho pokoj v hotelu Paříž opouští tým novinářů (fotograf a tři trendy blondýny, jedna v tričku s obrázkem Sandokana), který s ním pořizoval rozhovor přede mnou, a já se začínám cítit poněkud znevýhodněna: nejsem ve trojici, nejsem trendy blondýna a NEMÁM (a ani jako malé dítě jsem nikdy neměla) tričko se Sandokanem.

Tváří v tvář Kabiru Bedimu, třikrát ženatému otci tří dětí (má dceru a syna, jeden ze synů onemocněl schizofrenií a spáchal sebevraždu) mě ale nejistota opouští. Po pozdravu se usazuje do křesílka, zapaluje těžkou dunhillku a jeho přítelkyně mu ukazuje noviny s fotkami ze včerejší tiskové konference. Mluví pomalu a jako kniha: neopakuje se, nepoužívá vycpávková slova, občas se (možná že naoko) zamyslí. Je ochota sama.

* Jak jste se poznal se svou přítelkyní?

V Londýně, hrál jsem v jedné výpravné hře na West Endu, která stála čtyři miliony liber. Po premiéře byla party, ona za mnou přišla a řekla mi, co vše je špatně ohledně prezentace té hry v médiích. (směje se) To mě zaujalo. Zabývala se v Anglii otázkou, jak média ovlivňují vnímání sociálních problémů, a také tím, proč některé sociální projekty jsou nebo nejsou úspěšné. Teď ale chceme žít více v Indii, takže se bude zabývat sociálními otázkami tam.

* Vy se nějak angažujete v sociální problematice v Indii?

(odmlčí se) Cestuji mezi Indií, Amerikou a Evropou, nemám moc času. Podporuji ale program, který pomáhá dětem v Dillí, protože děti mají před sebou budoucnost a mohou něco přinést i Indii.

* Tádž Mahal je symbolem Indie. Vzpomenete si, kdy jste ho navštívil poprvé?

Ano. Studoval jsem střední školu v Dillí a musel jsem si přivydělávat. Kromě toho, že jsem pracoval v rádiu a televizi, jsem dělal turistického průvodce. Jako student historie jsem znal příběhy, které stojí za historickými místy, znal jsem i příběh Tádž Mahalu. Hodně lidí ví, že existuje Tádž Mahal, ale jen velmi málo z nich zná jeho příběh. Proč ten panovník postavil nejkrásnější památník na světě? Proč tak miloval svou ženu? Ve filmu Taj Mahal uvidíme, jak se život toho muže stal historií a proč. Je to nádherný příběh, je to tragický příběh a je to nesmrtelný příběh.

* Věděl jste v 80. letech, že je tady seriál Sandokan tak populární?

Ano. V té době jsem měl možnost jet do Maďarska a tam jsem zažil tu neuvěřitelnou popularitu. Bohužel do země, která byla Československem, jsem nemohl. Ale v Maďarsku byli i Češi a lidé za mnou chodili, že Sandokan ovlivnil jejich život, že to byla během komunistického režimu jedna z mála povolených zahraničních show. A já byl šťastný.

* Díky Sandokanovi jste se stal hvězdou. Změnilo vás to nějak?

Nemyslím, že by se změnilo mé chování nebo osobnost, ale změnily se okolnosti – najednou se mi otevřely dveře, mohl jsem pracovat v Evropě, měl jsem možnost odstěhovat se z Indie a vydělat si peníze, rozumíte mi?

* Jistě.

Peníze jsou důležité. Nemyslím si, že by se lidé během života nějak měnili, jen reagují na okolnosti, které se mění. Nevěřím, že by Sandokan nějak ovlivnil moji podstatu.

* Jaká je vaše podstata?

A jaká je ta vaše? (směje se) Beru věci jednoduše. Každý problém má mnoho stran, dá se na něj nahlížet z mnoha úhlů. A já chci mít večer jasno, z jakého úhlu se na něj budu dívat já, jak ho budu řešit a co mi třeba i přináší. Mám rád samotu, rád čtu. Když mám vztah, je pro mě důležitý, ale potřebuji, aby mi partnerka dávala prostor, abych mohl o věcech v klidu přemýšlet. Moje profese mi moc klidu a samoty neposkytuje. Rád cestuji, rád se setkávám s přáteli. A mám rád hory, jako dítě jsem hodně let strávil v Himalájích a v Kašmíru.

- - -Během focení se mi vybaví ta lehce nostalgická atmosféra, která nás ovládla, když jsem s ostatními novináři čekala v secesním hotelu Paříž na začátek tiskové konference s Kabirem Bedim. „Jedna holka měla tenkrát tričko se Sandokanem a my ji všichni milovali,“ vzdychne kolega z konkurenčního deníku. Já si zase vzpomínám, jak jsem coby malé dítě hystericky brečela, když Britové v šestidílném seriálu o Sandokanovi (1976) zabijí lásku „tygra z Mompracemu“, krásnou lady Mariannu. „To přece nemohlo jinak dopadnout,“ utěšovali mě tenkrát rodiče.

S dětmi jsme si hrávali nejen na celníky, na školu, na Vinnetoua a Old Shatterhanda, ale i na Sandokana – ústřední dějová linka našich her spočívala v Sandokanově pochodu malajskou džunglí, během něhož pouhopouhým nožem rozpáral břicho tygrovi; případně v napodobování scény, v níž si Sandokan vezme z prstenu jed, který ho dočasně zabije.

Příběh lásky mezi Mariannou a posledním potomkem malajských vládců Sandokanem však v první polovině 80. let hltaly u televizních obrazovek nejen malé děti, ale i jejich rodiče. Italsko-francouzsko-německý seriál byl jedním z mála záblesků Západu v komunistickém Československu. Úvodní píseň se stala hitem, který si ti šťastnější z nás, majitelé „kazeťáků“, nahrávali přímo z televize. Kromě obvyklého osazenstva tiskových konferencí se v hotelu Paříž vyskytuje i ochranka indického velvyslance a velvyslanec osobně. Kabir Bedi není žádná nula. Indický velvyslanec spokojeností doslova září, na obláčku popularity se vznáší i televizní Sandokan. „Ten seriál tady mohl běžet, protože jde o boj proti imperialismu. Ale samozřejmě je to hlavně příběh lásky a svobody člověka,“ říká Kabir Bedi a blesky fotoaparátů cvakají a kamery točí. „Netušila jsem, že je tady tak populární,“ možná nevědomky prozrazuje důvod dobré nálady herce jeho přítelkyně, kterou představuje novinářům.

* Angažujete se v hnutí pro svobodu v Barmě. Proč?

Je to proto, že když jsem byl dítě, moje matka se stala buddhistkou a jela se mnou do Barmy, kde studovala meditaci. Já se stal na tři měsíce mnichem, žil jsem klášteře. Vzpomínám si a chci, aby se mé vzpomínky znovu staly skutečností, na nádhernou atmosféru v ulicích, na příjemné lidi. Je tragédie, že v Barmě byla potlačena demokracie a že disidenti jsou v domácích vězeních tolik let. Věřím, že v Barmě znovu bude demokracie.

* Vzpomenete si na své zážitky z kláštera?

Ano, bylo mi deset. Vstávali jsme v pět ráno, umyli se a pak jsme opouštěli klášter ve skupinách po pěti až deseti. Šli jsme do města a podle tradice nám lidé dávali jídlo. Měli jsme misky a když se naplnily, tak jsme řekli dost a misku přikryli. Já jako nejmladší byl na konci řady – když jsem měl plnou misku a říkal, že už víc nechci, lidé se začali rozčilovat, protože už nebyl nikdo další za mnou, komu by jídlo dali. Pak jsme se vrátili do kláštera, meditovali, pak byl oběd. Jedli jsme jednou denně. Po obědě jsme meditovali do odpoledne, dali si čaj a pak bylo volno, mohli jsme si povídat a relaxovat. Před spaním byla ještě jedna meditace. Pro mě to bylo velice intenzivní období, hodně jsem se naučil, protože jsem studoval u jednoho z „žijících světců“, on mi ukázal podstatu meditace.

* Meditujete i dnes?

Ano, umím to. Většinou medituji, když to potřebuji. Chtěl bych meditovat více, ale nemám čas.

* Chybí vám v dnešní Indii něco z vašeho dětství?

Ani ne. Vyrostl jsem v Dillí, v hlavním městě, ale teď žiju v Bombaji. Občas mi chybí Dillí a říkám si, že bych v něm rád bydlel, kdybych mohl. Je s ním spjato hodně mých vzpomínek, i když se to město hodně změnilo. Indie také – a rozhodně k lepšímu. Dnes má problémy, které za mého dětství nebyly, jako znečištění vzduchu nebo kontaminace půdy, ale stejně se Indie ubírá správným směrem.

* Váš otec byl filozof, maminka buddhistka. Co vaši rodiče říkali na to, že jste se stal hercem?

Měl jsem skvělé rodiče, oba se angažovali v procesu osvobození země. Opravdovým Sandokanem byl můj otec, ten bojoval proti Britům, ne já, já to jen předstíral v seriálu. Měl jsem ty nejliberálnější rodiče, jaké jsem mohl mít. Podporovali mě, nikdy mi neřekli, že něco dělám špatně. Nikdo v naší rodině neměl nic společného s herectvím, ale dnes vím, že stát se hercem bylo nejlepší rozhodnutí mého života.

* Otec z vás nechtěl mít filozofa?

Ne. My ale nebyli klasická rodina -má matka meditovala v horách, otec byl v Dillí, já se přestěhoval do Bombaje. Vídali jsme se méně. Vše bylo tak, jak to mělo být.

* Váš otec se s vaší matkou, Britkou, jež byla jednou z prvních studentek na Oxfordu, seznámil právě během studií. Vy máte britské vzdělání. Jak vnímáte dnešní britský vliv v Indii?

Anglie vládla Indii dlouho a dala nám právní a vzdělávací systém, proto respektujeme britskou tradici. Ale Indie už je sama sebou. V poslední době začínají být lidé pyšní na to, že jsou Indové. Dám příklad – kdyby ještě nedávno někde na taneční zábavě pustili bollywoodskou hudbu, nikdo by netančil. Dnes lidé tančí jen na bollywoodskou hudbu. Indie se stala průmyslovou a jadernou velmocí. Máme sílu a jsme na ni hrdí.

* Můžete říci, který národ je vám blízký?

Nejbližší mému srdci je Indie a Indové, jsem Ind. Velmi blízcí jsou mi Italové, Řím se mi stal domovem, díky Italům, kteří mi nabídli Sandokana, jsem se stal evropskou hvězdou. Ale mám rád i Londýn, je to jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mnoho let jsem také strávil v L. A., a ještě se mi neomrzelo. V Praze jsem podruhé a užívám si každou minutu, co tu mohu být.

* Dalším v Česku proslulým Indem je spisovatel Salman Rushdie, jehož poslední kniha se mimochodem odehrává v Kašmíru, o němž jste mluvil. Čtete ho?

Salman Rushdie je jeden z největších současných spisovatelů, jeho dílo je neuvěřitelně hluboké. Ale mě zajímají spíše současné věci, novinky, politika, sociální věci, ekonomie. Zajímá mě, co je tady a teď, fikce už mnohem méně. Dramata současnosti, to jsou moje soap opery.

O autorovi| EVA HLINOVSKÁ, redaktorka Pátku eva.hlinovska@lidovky.cz

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...