Když BBC vyhlašuje hudební talenty na nadcházející rok, nebývá to významné věštění: v jinak vážené redakci se většinou strefí do epigonů prověřených hvězd. Výjimkou v řadě je James Blake: teprve třiadvacetiletý londýnský producent, písničkář a zpěvák. Pokud na BBC slyšeli předem jeho bezejmenný debut, není divu, že vyhlásili poplach. Jamesi Blakeovi se totiž povedlo, co se stává jednou za dlouho. Vyšel ze stylu, kterým žijí poslední léta kluby, a kritika si ho uznale podporuje: z dubstepu. Ten má i své světlejší, tanečnější momenty: ale vždycky jsou to trochu paranoidní beaty.
Blake s touhle výbavou udělal rošádu. Vzal snesitelnou dávku šumových poryvů a beatů a u klavíru jimi protkal jemné písničky. Z anarchistického postoje vytvořil emotivní šanson - moderní, velmi střídmý, ale široce srozumitelný. Něco analogického se povedlo před půldruhou dekádou bristolským Portishead. Ze zvuku, jímž do té doby žili spíš jen kluboví spiklenci, udělali šanson: pomohli tak milionům posluchačů pochopit, že sampler není nástroj pro lenochy. Posluchači Jamese Blakea takhle zjistí víc o dnešním dubstepu. Třeba že tenhle odraz znepokojivého hukotu města nemusí být nahlas: Blakeovy ztišené soulové črty spíš odrážejí, co může probíhat uvnitř hlavy chodce, který i uprostřed vřavy zůstává sám.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
